Snažil jsem se šířit dobrou náladu

V neděli 21. září přijal papež Lev XIV. rezignaci biskupa Václava Malého. Při této příležitosti přinášíme úryvek bilančního rozhovoru, jehož celou verzi si budete moci přečíst v listopadovém čísle Zpravodaje pražské arcidiecéze.

Pane biskupe v roce 1997 jste přijímal biskupské svěcení. Do té doby jste prošel mnoha životními peripetiemi, pracoval jste v dělnické profesi, byl jste ve vězení, žil jste v undergroundu, prostě hodně specifická prostředí. A najednou biskupská funkce – měl jste tehdy představu, jaká bude realita?

Byl jsem překvapen, že jsem byl jmenován, ale konkrétní představu nebo plán jsem neměl, protože jsem nevěděl, čím budu pověřen.

A když to nyní můžete po téměř 30 letech v biskupské službě hodnotit?

Na začátku jsem se v podstatě hodně věcí postupně učil. Především jsem se snažil mít osobní, lidský a vřelý přístup k lidem, ke kterým jsem byl poslán, abych o ně pečoval. Snažil jsem se okolo sebe šířit dobrou pohodu, dobrou náladu a přirozeně tak nějak sdělovat to podstatné z evangelia.

Během výkonu biskupské služby jste se jistě potkával s ohromnou spoustou lidí, každý vám píše nebo se chce s Vámi setkat. Splývá vám to nebo jsou nějaká setkání, která vás oslovila, případně jsou pro vás nějaká důležitá?

Víceméně většina těch setkání, ať již při biřmování nebo různých slavnostech, kam jsem byl pozván, mi přinášela radost. Při bohoslužbách jsem oceňoval spoluvytváření skutečné duchovní atmosféry ze strany přítomných věřících a po bohoslužbách neformální setkání s věřícími. Ale abych upřímně řekl, nevybavuji si přesně, ale bylo jich mnoho. Hodně setkání v životě každého člověka je důležitých.

Asi je to také v tom, že když sloužíte ve farnosti, znáte ty lidi, farníky přeci jenom důvěrněji, blíže, kdežto jako biskup je vidíte jednou třeba při biřmování …

Ano, to je nevýhoda biskupské služby. Člověk nemůže příští neděli navázat na to, co říkal předtím, protože v podstatě každý víkend je někde jinde. Má tak sice širší přehled o tom, co se děje v diecézi a setkává se s více lidmi, ale na druhou stranu je nevýhoda, že se jedná víceméně o jednorázová setkání. Do některých farností nebo společenství jsem za takřka 30 let přicházel několikrát a s některými lidmi a účastníky tak navázal velmi dobré kontakty, včetně kněží. Ale pravidelnost, kdy se člověk může potkávat se stejnými lidmi a prohlubovat tak nějaké vztahy, ta tady chybí. Ale to k biskupské službě patří .

Co pro vás znamenalo být pomocným biskupem právě v Praze, kde jsou věřící – ve srovnání s ostatními kouty republiky – náročnější a své představitele posuzují mnohem kritičtěji, ať už v politice nebo v církvi?

Je to náročné.  V Praze mají lidé přirozeně možnost jít tam, kde se cítí dobře, kde se cítí osloveni. A proto se na každé veřejné vystoupení dodnes připravuji a nikdy to nenechám náhodě nebo nespoléhám na pouhou výmluvnost, to by bylo špatné. Snažil jsem se, aby má slova a mé působení, byly podpořeny tím, že si za tím stojím, že o tom přemýšlím. Ale člověk si nemůže myslet, že se mu podaří oslovit vždy všechny. Je to trochu komplikované, i kvůli tomu, že se člověk ne vždy dozví, jak na posluchače působil a zda je něčím oslovil. Mluvíte k lidem a nevíte, co z té bohoslužby na ostatní zapůsobí. Člověk by se přeci jenom rád setkal s nějakou reakcí. Ne, že bych čekal na chválu a už vůbec ne na lichocení, ale věcná korekce nebo zpětná vazba člověku občas chybí.

Celý rozhovor bude zveřejněn v listopadovém čísle Zpravodaje.

Běla Svobodová