Františkán Šebestián Smrčina: „Pán Bůh si to nějak zařídí“

Františkán Šebestián Pavel Smrčina se v září s dalšími dvěma bratry přestěhoval do kláštera v Hájku, kde společně zakládají novou komunitu. Chtějí tu nabídnout prostor pro ticho, modlitbu a duchovní obnovu. Jaké je vracet život místu s pohnutou historií? Jak se dostal k pomoci lidem bez domova? A jak se stalo, že jeho spontánní videa na YouTube dnes sledují tisíce lidí? Rozhovor vznikl pro Zpravodaj Pražské arcidiecéze č.11/2026.

Pobyt ruských vojáků klášter naopak velmi poničil. Ale někdy právě Pán Bůh volí to, co je ubohé, aby na tom ukázal svou moc. I tuhle zátěž proto vnímáme jako zoranou půdu, připravenou na zasévání a žeň. 

Jste v Hájku teprve krátce, ale už máte asi představu, co byste tu chtěli lidem nabídnout. Co by podle vás mohli v klášteře najít? 

Nechceme suplovat běžnou pastoraci ani vytvářet novou farnost, která by přetahovala lidi z okolí. Po roce 1989 jsme vložili skoro všechny síly do pastorace, protože diecéze potřebovaly pomoc. Postupně jsme ale začali cítit, že františkánskou identitu nemůžeme dlouhodobě udržet, pokud budeme jen faráři v hnědých hábitech. Potřebujeme alespoň jednu komunitu, kde to bude jinak. Říkám tomu spirituální pud sebezáchovy. A právě tím místem má být Hájek. 

Chceme nabídnout především místo klidu, ticha a přijetí. Nechceme soupeřit s okolím v tom, kdo uspořádá víc akcí. Chceme sami žít tak, jak máme, a být tím, čím máme být. 

V církvi někdy vidím jeden bolavý problém. Lidé, kteří v ní slouží, ať už kněží, nebo laici, se mohou postupně dostat do situace, kdy se jejich služba změní v pouhou roli. Někdo učí náboženství, někdo organizuje akce, někdo se stará o další věci. Dělá to, protože je to potřeba a protože je to dobré. Jenže samotná služba ještě není duchovní život. Člověku se pak může stát, že místo živého vztahu s Bohem má především své povinnosti. Vnitřní zásobárna se postupně vyčerpá a přichází vyhoření. 

Proto bychom rádi nabízeli možnost znovu načerpat, nadechnout se a obnovit vnitřní sílu. Důležitá je pro nás adorace a ticho. Samozřejmě chceme být k dispozici i pro zpověď nebo osobní rozhovor. 

Jak to by to mělo prakticky vypadat? 

Když někdo přijde a řekne: „Chtěl bych tady strávit tři čtyři dny,“ tak mu řekneme: „Tak pojď, zapoj se.“ My se modlíme, tak se pojď modlit s námi. Pracujeme, tak jestli chceš, pojď pracovat s námi. Nejde nám o to vytvářet program, při kterém se budeme věnovat jen návštěvníkovi. Chceme člověka vtáhnout do našeho způsobu života. 

V Moravské Třebové jste pomáhal lidem bez domova a nabízeli jste jim také práci a bydlení. Jak to celé začalo? 

Byl tam velký klášter, ve kterém nás bydlelo jen pár bratří, takže většina objektu nebyla využitá. Lidé bez domova chodívali zvonit na fary a do klášterů. Cítil jsem, že nestačí dát jim svačinu u dveří. Je potřeba se na ně usmát a promluvit s nimi. A viděl jsem, že máme prostor, kde se dá alespoň přespat. 

Takže to začalo zcela spontánně. Jednou zazvonil člověk, který neměl kde spát a venku byla zima. Řekl jsem mu: „Tak pojď, tady máš matraci a tady se můžeš vysprchovat.“ Pak přišli další a další, až jsme najednou měli v baráku čtyřicet lidí. Nebyl to žádný plán. Byla to prostě reakce na situaci. 

Jak na to reagovali ostatní bratři? 

Ze začátku byli dost nervózní. Báli se, že nám to tam někdo zničí, vykradou nás nebo vypálí. Podobné předsudky měli i někteří farníci: nechtěli, aby jim tito lidé chodili do kostela, protože smrdí. 

Postupně se to ale měnilo. Když u nás někdo bydlel třeba půl roku, ostatní ho poznali blíž a zjistili, že za sebou má svůj příběh a že je to člověk jako každý jiný, se svými problémy i povahou. Najednou už to nebyli nějací cizí lidé bez domova, ale konkrétní lidé, se kterými jsme sdíleli každodenní život. 

Může se něco z této zkušenosti přenést i do Hájku? 

Někteří bratři mi říkali: „Šebo, hlavně z toho neudělej druhou Třebovou. To nechceme!“ (smích) Znají mě a vědí, že mám tendenci být v těchto věcech vstřícnější. 

Ale Hájek má být o něčem jiném. Chceme se zaměřit víc na spiritualitu, na hlubší duchovní cestu a na to, co znamená být františkánem. Zároveň ale člověk nemůže udělat tlustou čáru za tím, co celý život prožil. Ty zkušenosti v něm zůstávají. Třeba nabídnu práci kamarádům, kterým by druzí tu příležitost z obav nedali. Vím, že jim to pomůže. A říkám si: Vím, že mě neokradou. A kdyby jo,  no tak co. (smích) 

Nemohu se nezeptat ani na váš úspěšný YouTube kanál. Původně vznikl pro farníky, se kterými jste se loučil, dnes má přes patnáct tisíc odběratelů. To je na kanál věnovaný víře pozoruhodné číslo. Navíc natáčíte každý den. Není to časově náročné? 

Právě že není. A na tom bych ukázal tu františkánskost. Vůbec jsem neměl v úmyslu zakládat YouTube kanál. Lidé kolem mě měli nějaký požadavek, já jsem se tomu trochu bránil, ale nakonec jsme to nějak spustili. Vůbec by mě nenapadlo, že se z toho vyvine něco takového. Ono si to ale samo našlo cestu. 

Lidé se mě také ptají, jestli mám studio nebo kdo mi videa stříhá. Ale já nic nestříhám, točím na čisto. 

A témata si předem připravujete? 

To já moc neumím. Vždycky se to za den nějak posbírá, o čem jsem přemýšlel, co jsem rozjímal nebo s kým jsem se bavil. Nemám předem připravená témata, která bych si nějak uspořádal. Někdy je to na těch videích taky vidět – začnu mluvit o něčem a skončím u něčeho úplně jiného. Není v tom žádná velká intelektuální náročnost. Prostě říkám, co žiju. 

Všechna videa natáčím ráno. Vstanu, osprchuju se, natočím video a pak jdu do kaple. Zabere mi to tak čtvrthodinku. Takže jsem youtuberem dvacet minut denně. Pak už to jde úplně mimo mě. Lidé si někdy myslí, že tím žiju, ale já tím žiju jen ráno, než jdu do kaple. 

A nemáte obavu, že se vám díky YouTube začne měnit i život v Hájku? Že za vámi budou chodit lidé, kteří vás znají z videí, a budou vás chtít osobně poznat? 

Já to příliš neřeším. Komentáře nečtu, mám kamaráda, který je sleduje, a řekl jsem mu, že kdyby se tam objevilo něco, na co bych opravdu měl reagovat, ať mi dá vědět. Nechci se stát otrokem sociálních sítí. Nemám ani Facebook. 

Lidé si mě ale stejně najdou, třeba přes e-mail nebo telefon. Píšou mi, že mě sledují, že mají nějaký problém a chtěli by se na něco zeptat. Někteří mi také vyprávějí, jaký pozitivní dopad měla videa na jejich život. Několik lidí se díky tomu obrátilo. To mě někdy až překvapuje a mám z toho velký respekt. Říkám si: Vždyť já tady něco blábolím, a přitom si mě poslechnou tisíce lidí. Který farář má na kázání pět tisíc posluchačů? 

Takže si uvědomuju si, že to může mít velký dopad, ale nechci tomu úplně podlehnout. Nechci žít ve strachu ani pod tíhou odpovědnosti za každé slovo. Říkám: „Pane Bože, jestli to chceš, tak si to vem. A až to nebudeš chtít, tak to stopnem.