Kázání arcibiskupa Stanislava k výročí 500 let nástupu Habsburků na český trůn

Kázání při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha, 22. října 2026, 18 hodin

Vaše císařská a královská Výsosti, pane arcivévodo, vážená paní, milí bratři a sestry,

dnes se scházíme v této katedrále, abychom si připomněli pět set let od nástupu habsburské dynastie na český královský trůn. Nacházíme se v katedrále, která je nejen domem modlitby, ale i jedním z míst paměti našeho národa. Právě zde odpočívá Ferdinand I. se svou manželkou Annou Jagellonskou. Před 500 lety, 23. října 1526, byl Ferdinand zvolen českým králem. Tím začalo téměř čtyřsetleté období, které hluboce poznamenalo naše dějiny.

Nepřišli jsme však slavit moc jedné dynastie ani vystavovat minulosti snadné vysvědčení. Uplynulá staletí byla obdobími kulturního rozkvětu i těžkých zápasů, budování i rozdělení, víry i náboženského násilí. Dějiny jsou zcela jistě složitější než oslava či odsudek. Při mši svaté toto přinášíme před Boží tvář: s vděčností za dobro, s touhou po odpuštění za viny a s prosbou, abychom se z dějin poučili.

Právě k tomu nás vede dnešní Boží slovo. Apoštol Pavel říká: „Nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení.“ To je výzva nejen jednotlivci, ale každému, komu byla svěřena odpovědnost. Panovníkovi tehdy, politikovi dnes; biskupovi, rodiči, učiteli, každému občanovi. Nestačí mít postavení, tradici nebo pravdu napsanou na praporu, ale je třeba se stále ptát, zda naše jednání slouží člověku a zda odpovídá Boží vůli.

V evangeliu svěřuje pán služebníkům hřivny. Nedává všem stejně, ale od každého očekává věrnost. Dva svěřené dary rozmnoží, třetí je ze strachu zakopá. Jeho největší prohra nespočívá v tom, že málo dostal, nýbrž v tom, že se neodvážil s darem nic dobrého vykonat. Hřivny nejsou jen peníze a schopnosti. Jsou jimi také svoboda, důvěra, dědictví předků, pokojné soužití a čas, který nám byl dán. Nic z toho nevlastníme absolutně, ale všechno je nám svěřeno.

Svatý Pavel přirovnává církev k jedinému tělu, jehož údy mají různé úkoly. Tento obraz nelze jednoduše přenést na politický stát, ale nese důležité poučení: rozmanitost není překážkou důstojného soužití. České země byly po staletí místem setkávání jazyků, kultur a tradic. Víme, jaké bohatství to přineslo, ale také kolik utrpení způsobilo, když převládl strach a touha jedněch druhé ovládnout. Skutečná jednota – Viribus unitis – se nerodí z donucení, nýbrž z respektu a odpovědnosti.

Na konci habsburského příběhu v naší zemi stojí blahoslavený Karel Rakouský, poslední český král. Na trůn nastoupil uprostřed první světové války. Nepodařilo se mu ji ukončit, ale snažil se hledat cestu k míru, i když jeho úsilí naráželo na odpor a neúspěch. Církev jej neprohlásila za blahoslaveného proto, že nosil korunu nebo že jeho politická rozhodnutí byla bezchybná, nýbrž pro jeho křesťanské svědectví, víru a vědomí, že vládnout znamená sloužit a pro jeho vzorný rodinný život podle křesťanských zásad. Karlův život připomíná, že před Bohem se neměří velikost člověka rozsahem jeho moci, ale věrností jeho svědomí.

Také dnes se v Evropě vrací strach z války. Válka na Ukrajině ukazuje, jak křehký je mír, který jsme dosud pokládali za samozřejmost. Naše společnost je rozdělena nedůvěrou, ostrými slovy a podezříváním. A mnozí se vzdálili víře i církvi. Odpovědí však nemůže být ani nostalgie po minulosti, ani ústup do bezpečí, v němž své hřivny zakopeme. Křesťan není povolán k tomu, aby ovládal svět, ale aby v něm byl svědkem evangelia. Nemá také nikdy rezignovat na hledání pravdy, na oddělování zrna pravdy od plev falešných zpráv a zbytečných informací.

Apoštol Pavel nám v dnešním čtení nabídl překvapivě konkrétní program: „Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí.“ A dodává: „V uctivosti předcházejte jeden druhého.“ Kolik by se změnilo v politice, ve veřejné debatě, v našich rodinách, v církvi i ve společnosti, kdybychom právě toto vzali vážně! Země neroste jen hospodářsky. Rozvíjí se tehdy, když chrání slabé, kultivuje svobodu, učí se dialogu a odmítá považovat druhého člověka za nepřítele. Společnost potřebuje duši a o tu je třeba pečovat.

Při této mši „Za rozvoj národů“ proto neprosíme o návrat dávných pořádků. Prosíme o moudrost spravovat to, co nám bylo svěřeno dnes. O odvahu bránit mír a spravedlnost, o pokoru přiznat vlastní chyby, o naději silnější než strach. Kéž nám dějiny připomenou, že každá pozemská moc jednou pomine, ale dobro vykonané z lásky zůstává. A kéž jednou i nám Pán řekne: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Pojď se radovat se svým pánem.“