Promluva arcibiskupa k 17. listopadu: Ke svobodě patří i společná odpovědnost za ni

Kázání ze mše svaté na poděkování za dar svobody, kostel sv. Voršily, Praha, úterý 17. listopadu 2026, 17.00 hodin.

Milé sestry, milí bratři,

po mši svaté položím květinu u památníku na Národní třídě. Bude to malé gesto vděčnosti a úcty připomínající ty, kteří se postavili strachu a násilí, i všechny, kteří po dlouhá léta nesli tíhu nesvobody. Nyní jsme zde, v kostele svaté Voršily. Paměť Národní třídy přinášíme před Boha, děkujeme za dar svobody a prosíme, abychom s ním uměli zacházet.

Když si připomínáme listopad roku 1989, žasneme nad tím, jak hluboce a rychle se může proměnit společnost. To, co se zdálo nepohnutelné, náhle ztratilo svou moc. Strach ustupoval odvaze, mlčení svobodnému slovu, osamělost vědomí, že patříme k sobě. Pro mnohé to mělo podobu zázraku, nepoznávali jsme zemi, ve které jsme celý život žili, jak to říká žalmista: „Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. Tehdy se říkalo mezi pohany: ‚Velkou věc s nimi udělal Hospodin!‘“ (Žl 126,1-2). V nabyté svobodě rozpoznáváme také Boží dar. Děkujeme za něj i za lidi, skrze jejichž odvahu, věrnost a oběti k nám přišel.

Papež Lev XIV. při své nynější cestě do Uruguaye, Argentiny a Peru řekl v Montevideu: „Ke společnému dobru patří také odpovědnost předat těm, kdo přijdou po nás, dobra, která jsme dnes přijali“ (Promluva v Montevideu, 6. listopadu 2026). To platí také o naší svobodě. Odpovídáme za to, v jakém stavu ji předáme svým dětem.

První papežova encyklika Magnifica humanitas nám nabízí dva biblické obrazy: stavbu babylónské věže a obnovu jeruzalémských hradeb pod vedením proroka Nehemiáše. Babylónská věž vyrůstá z lidské pýchy a touhy zajistit si vlastní velikost. Společné dílo končí ztrátou porozumění. Nehemiáš začíná modlitbou, naslouchá a zve ke spolupráci. Každý přijímá odpovědnost za svůj úsek hradeb. Papež zdůrazňuje, že toto dílo „ještě před obnovou kamenných hradeb obnovuje mezilidské vztahy“ (MH 7–10, citát z čl. 8)

Tento obraz promlouvá i k našemu výročí. Po pádu totality jsme dostali příležitost obnovovat společný domov. Taková práce pokračuje: potřebujeme obnovovat vzájemnou důvěru, učit se spolu mluvit a nést svůj díl odpovědnosti. Každý máme svěřený úsek. Nikdo z nás neobnoví celou společnost sám, ale každý může přispět tam, kde žije.

Svatá Anežka Česká nám ukazuje, jak může takový příspěvek vypadat. Její svatořečení krátce před listopadovými událostmi se stalo znamením naděje. Její život však zůstává také výzvou. Mohla si zajistit výsadní postavení. Rozhodla se přiblížit chudým a nemocným. Svůj život svobodně darovala. V nouzi druhých rozeznala vlastní povolání.

Právě o takovém setkání mluví dnešní evangelium. „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě; byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně“ (Mt 25,35).  Kristus se ztotožňuje s člověkem, který potřebuje pomoc. Ptá se také nás: Čí nouzi jsi uviděl? Komu jsi otevřel dveře? Komu jsi pomohl nést jeho břemeno?

Svobodná společnost potřebuje spravedlivé zákony, poctivé instituce a možnost svobodně mluvit. Potřebuje také lidi, kteří si všimnou osamělého souseda, zastanou se ponižovaného a nenechají slabšího bez pomoci. Ježíš nás varuje před lhostejností. V jeho podobenství zaznívá i soud nad dobrem, které člověk mohl vykonat, ale nevykonal.

V encyklice Magnifica humanitas papež Lev XIV. píše o naplnění lidského života tam, kde „se svoboda a odpovědnost prolínají se vzájemnou péčí a skutečnou solidaritou“ (MH 12). Svoboda nemůže znamenat jen to, že si mohu dělat, co chci. Je příležitostí žít bez vnuceného strachu a útlaku a zároveň přijímat ochotně a z lásky meze vlastního jednání. Mohu vyslovit tvrdé slovo, a přece je zadržím, protože nechci zranit. Mohu prosadit svůj prospěch, a přece ustoupím, aby měl prostor i druhý. Dobrovolně se omezím, protože mi záleží na druhém a na jeho svobodě. I přesto, že to není – jak se zdá – součástí současné společenské a politické kultury, musí to zůstat součástí životní kultury nás křesťanů, protože, Kristus nám klade na srdce, abychom „milovali bližního jako sami sebe“ (Lk 10,27).

Apoštol Pavel nás v dnešním čtení vybízí: „Svlečte ze sebe člověka starého“ a „oblečte nového“ (Kol 3,9-10). Pád nespravedlivého režimu otevřel prostor pro nový život. Proměna srdce však pokračuje po celý život. Starý člověk se ozývá v touze ovládat, v pohrdání a ve lži. Nový člověk se učí milosrdenství, pokoře, trpělivosti a odpuštění. Tak se obnovují vztahy, které drží náš společný domov pohromadě. Jsem přesvědčen, že slova mého předchůdce kardinála Miloslava Vlka o tom, že je třeba nejen ekonomická transformace, ale také „transformace srdce“, jsou stále platná.

Květiny u památníku jsou znamením, že nezapomínáme, u tohoto oltáře prosíme, aby naše vděčnost přinášela ovoce, abychom přijali odpovědnost za svůj úsek společného díla a svobodu pomáhali zakoušet také těm, kteří žijí ve strachu, nouzi nebo samotě.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za dar svobody. Na přímluvu svaté Anežky nás uč rozpoznávat tvou tvář v našich bližních. Dej nám odvahu hájit svobodu a prokazovat lásku, která svobodě dává smysl. Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR, arcibiskup pražský a primas český