Rok bez kardinála Dominika Duky

„Jak vzpomínám na p. kardinála Duku? Vybavují se mi velice rozdílné obrazy: na straně jedné bojovnost na veřejnosti, na straně druhé tiché každodenní podání ruky všem přítomným po ranní mši v prostoru před kaplí, náhodné dialogy, jeho opakovaně vyjadřovaná – pro mě až překvapivá – vděčnost za mou běžnou práci. Ne všechny jeho názory mi souzněly, to je třeba říci, nicméně tak už to v životě chodívá.“

Hana Pohořalá, bývalá zaměstnankyně sekretariátu arcibiskupa

„S panem kardinálem jsem vešel do užšího kontaktu v projektu svatovítských varhan. V živé paměti mám pravidelné páteční polední „audience“, na kterých nás vítal vždy s úsměvem. Referované obtíže a složitosti nezřídka glosoval zevrubnými historickými paralelami zdůrazněnými občas i ráznými údery do stolu. Velmi mu ležel na srdci osud církve, národa a Evropy.“

Štěpán Svoboda, organolog Arcidiecéze pražské

„Pracuji na knize o katedrále Notre Dame v Paříži, a proto jsem s panem kardinálem hovořil o jeho účasti na vysvěcení katedrály. S entuziasmem jemu vlastním se široce rozpovídal o tom, že katedrála bude sloužit také pro pastoraci. Počátek duchovní cesty je u křtitelnice, která byla nově umístěna v lodi na osu oltáře. Kaple v levé boční lodi byly nově zasvěceny starozákonním patriarchům, prorokům. Chór katedrály je vyhrazen úctě k Panně Marii a ke Kristu. Tato část cesty vrcholí novým relikviářem s trnovou korunou Kristovou. Kaple v pravé boční lodi jsou nově zasvěcené francouzským světcům. Zdůraznil, že něco takového by také potřebovala naše pražská katedrála, v níž kaple dávno ztratily svůj duchovní účel. Požádal jsem pana kardinála, aby mi napsal úvod ke knize, v němž by o této nové pastorační cestě v katedrále Notre Dame pohovořil. Již to nestihl…“

Jan Royt, historik umění

„Vzpomínka na Dominika Duku je vzpomínkou na dávné staré časy. V polovině šedesátých let jsem se pravidelně setkával na tehdy zcela opuštěném poutním místě Chlum sv. Maří, tehdy se jmenoval Chlum nad Ohří, s několika bohoslovci z Litoměřic u tam odstraněného kněze a vynikajícího filosofa Metoděje Habáně. Tato opakovaná setkání na nás všechny měla doživotní vliv. Dominik Duka, tehdy překvapivě krásný mladý muž, mi utkvěl dodnes v paměti jako skvělý diskutér. Více si je možno přečíst v knize mých vzpomínek Krajiny vzpomínek. Pak jsme se dlouho neviděli. Setkali jsme se až po roce dva tisíce v Knihovně Václava Havla při čtení z otcovy knihy Únor, které vysílal rozhlas. Dominik přečetl svůj úryvek a hned se obrátil na mne: „Pamatuješ, Václave, na Chlum? Na spolek Václavů? Musíme se sejít.“ To se již nepodařilo…“

Václav Vokolek, spisovatel, básník, malíř