Kázání arcibiskupa Stanislava Přibyla z děkovné mše za blahořečení mučedníků J. Buly a V. Drboly

Kázání při mši svaté na poděkování za blahořečení bl. Jana Buly a bl. Václava Drboly, Jihlava, neděle 7. června 2026, 17.00 hodin

Jsou svatými pro dnešní dobu?

Milí přátelé, bratři a sestry,

po včerejší slavnosti blahořečení otců Jana Buly a Václava Drboly v Brně se dnes scházíme v blízkosti místa, kde tito kněží byli mučeni a zabiti. Včera jsem si uvědomil několik věcí, o které bych se s vámi rád podělil.

Došli spravedlnosti. To, co se jim v roce 1951 a 1952 stalo, to jakým způsobem byli připraveni nejen o život, ale i o čest a dobrou pověst, volalo po nápravě. Stalo se tak už tím, že byli rehabilitováni a označeni za oběti justiční vraždy. Avšak v našem světě, kdy máme tendenci všechno relativizovat, u všeho si pomyslet nebo dokonce vyslovit zpochybňující výrok: Kdo ví, jak to celé bylo, je beatifikace otců Jana a Václava důležitá nejen pro život církve, ale i pro život celé společnosti.

Žijeme totiž ve světě, kde je možné současně se pohoršovat nad nespravedlností a krutostí 50. let a pak si večer pustit příslušnou epizodu ze seriálu Třicet případů majora Zemana, kde je skutečnost vykreslena způsobem na hony vzdáleným pravdě.

Žijeme ve světě, kde jasně vidíme zlo komunistické totality a současně nejsme schopni se od této ideologie jasně distancovat. Buď proto, že jsme v tom všichni ještě tak trochu namočeni nebo pro to, že jsme pyšní na českou třetí cestu, která je ale spíše šlendriánem a nedůsledností. Současně tedy požíváme jed a protijed a divíme se, že nám z toho není dobře a že se necítíme dostatečně silní.

Dokázali rozlišit dobro od zla. U historie není nikdy dobré přemýšlet anebo dokonce říkat, co by kdyby. Nevíme, jaké by byly osudy otců Drboly a Buly, kdyby podlehli a začali kolaborovat s tehdejším režimem. Obávám se, že ani to by jim nepomohlo k tomu, aby si zachránili život.

Obdivujeme jejich statečnost, ale děsíme se, kdybychom měli skončit život tak jako oni – v krvi a násilí brutálního režimu. Říkáme si: Bohu díky, to se nás netýká, už je jiná doba. Ano, je jiná doba, není tak brutální, ale přesto je velmi náročná na rozlišování.

Pamatuji si, jak jsme po roce 1989 byli nadšeni z toho, že se najednou mohlo mluvit o duchovních věcech, ale vůbec jsme tehdy nerozlišovali, že jsou duchovní skutečnosti, které nám prospívají a jsou takové, které nám škodí. Že ne všechno duchovno je hodné naší víry a pozornosti. Vyznat se v tom vyžadovalo jistý čas a cvik. Ale mnozí z nás si s tím vůbec nelámali hlavu. Dnes žijeme v době, kdy je také potřeba rozlišovat. Pokušení kolaborace není vynucováno pod pohrůžkou násilí, ale nejrůznějšími sliby a člověk je obírán o svou svobodu plíživým a nenápadným způsobem. Morální dno stále klesá, v politice i v běžném životě, a my si zvykáme na stále horší standardy. Podobáme se pověstné žábě ve vodě, která se postupně zahřívá a ona žába stále váhá, zda z vody vyskočit, až se uvaří. Prosme proto naše blahoslavené mučedníky, abychom dokázali rozlišovat a včas říci sami sobě i druhým: Dost! Dál už nejdu. Kéž nám pomohou poznat hranici, kde snaha po klidném životě by už byla kolaborací se zlem.

Zachovali si svobodu. My se, milí přátelé, můžeme dosud těšit nevídané svobodě. Můžeme si opravdu dělat téměř, co chceme. I náboženská svoboda u nás nemá v historii obdoby. Ale právě proto je velmi důležité, abychom si dokázali nastavit vnitřní hranice. A to proto, že svoboda není jen možnost myslet si, říkat a dělat to, co chci a co mi okolí umožní, ale svoboda je především v tom, že si dokážu sám pro sebe říci: sem chci dojít a sem už ne.

Pomáhá nám v tom jednak svědomí, které je hlasem dobra v našem srdci, ale také naše víra, která na svědomí staví. Máme před očima Krista, všemohoucího Boha, který se ale pro nás stal služebníkem, jedním z nás a byl ponížen až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto mučednictví, svědectví o Kristu životem až do krajnosti je současně projevem obrovské vnitřní svobody.

U našich blahoslavených mučedníků jejich svoboda souvisela s tím vším, co už jsem zmínil: se schopností postavit se zlu a rozlišit, že jsou ještě vyšší hodnoty než je zachování pohodlí, zdraví a života. V prostředí, kde byla totální absence spravedlnosti si navíc zachovali svobodu nenechat se zlomit nenávistí, nepropadnout hořkosti a uchovat si srdce. Nejvyšším projevem jejich svobody byla schopnost odpustit těm, kteří je mučili a usilovali o jejich život. V tom se podobali Kristu, který na kříži řekl: Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Jaký je to rozdíl oproti tomu, co jsme zažívali minulé dny! Byli jsme nabádáni k nenávisti vůči potomkům těch, kteří nám možná ublížili před více než osmdesáti lety a jejichž děti a vnuci nám podávají ruku ke smíření. Ano, potřebujeme smír, smíření – v rodinách, v obcích, ve farnostech, v církvi, ve společnosti. Ochota odpustit a podat si ruku je nejen zárukou možnosti v budoucnu žít spolu, ale je také jedním z nejvyšších projevů svobody. Příklad blahoslavených Jana Buly a Václava Drboly nám v tom mohou být velkou inspirací.

Bratři a sestry, když jsem tak včera přemýšlel o tom, proč byli blahořečeni právě tito dva kněží a proč se to děje právě dnes, v roce 2026, uvědomil jsem si, že jejich dramatické životní osudy jsou příkladem a výzvou právě pro tuto dobu. Jsou nám povzbuzením, abychom žili svatě, usilovali o spravedlnost, dokázali rozlišovat dobro od zla a stavět se na stranu dobra a abychom si zachovali za všech okolností vnitřní svobodu. Tak se staneme opravdu těmi, jimiž máme jako křesťané být: solí země a světlem světa.

Pane Ježíši Kriste, dej nám sílu, abychom na přímluvu blahoslavených mučedníků Jana Buly a Václava Drboly došli k tobě a abychom po této cestě byli inspirací i pomocí pro druhé. Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR, arcibiskup pražský