Kázání arcibiskupa Stanislava z kající pouti v Hájku

Kázání při mši svaté v rámci kající pouti pražské arcidiecéze, Hájek u Prahy, 5. října 2026, 18.00 hodin.

Milé sestry, milí bratři,

včera jsme slavili svátek svatého Františka z Assisi, připomínali jsme si 800 let od jeho přechodu z pozemského života k Pánu (transitus) a dnes jsme s kajícím srdcem připutovali na františkánské poutní místo do Hájku. Myslím, že to není jen pěkná shoda okolností. Svatý František nám může pomoci pochopit, proč jsme sem dnes přišli a co od této kající pouti můžeme očekávat.

Když jsem vás 6. září letošního roku zval na tuto cestu, psal jsem o potřebě prosit za uzdravení ran minulosti a o milost nového začátku. Dnes bych chtěl tato slova vyslovit ještě osobněji. Jako váš arcibiskup nechci stát mimo toto kající společenství ani nad ním. Stojím v něm spolu s vámi. Já na prvním místě, neboť i já jsem hříšníkem. I já potřebuji odpuštění, obrácení a nové srdce. A zároveň nesu zvláštní odpovědnost za to, aby naše arcidiecéze byla místem, kde se pravda nezamlčuje, slabí nejsou přehlíženi a důvěra se nepovažuje za samozřejmost.

Svatý Pavel nám dnes připomíná: „Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd“ (1 Kor 12,27) A dodává: „Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy“ (1 Kor 12,26). To je možná nejhlubší odpověď na otázku, proč má smysl společná kající pouť.

Nebereme na sebe osobní vinu za skutky, které spáchal někdo jiný. Vina je osobní a odpovědnost musí být pojmenována tam, kam patří. Ale bolest způsobená hříchem nikdy nezůstává pouze soukromou věcí. Zraňuje vztahy, důvěru, společenství, celé Kristovo tělo. A proto můžeme společně nést její následky, prosit za uzdravení těch, kteří byli zraněni, přinášet zadostiučinění a také se ptát: Co se má změnit v nás?

Kajícnost není divadlo. A není ani způsob, jak minulost rychle uzavřít. Není náhradou spravedlnosti, poctivého vyšetření, ochrany slabých nebo konkrétní nápravy. Je něčím hlubším: ochotou nechat Boha, aby proměnil naše srdce, a tím i naši další cestu.

Právě v tomto k nám promlouvá svatý František. Když uslyšel Kristovu výzvu, aby šel a opravil jeho dům, nezačal tím, že by ukazoval prstem na druhé. Začal od sebe. A postupně pochopil, že opravovat církev neznamená především budovat zdi, ale dovolit evangeliu, aby znovu vystavělo člověka zevnitř.

Je tu ještě jeden františkánský obraz, který je pro dnešek velmi silný. Když se František před biskupem svého rodného města Assisi zřekl dědictví svého pozemského otce, mohl s novou svobodou říci: „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Objevil, že má Otce, do jehož rukou může vložit celý svůj život. A právě odtud se zrodila jeho schopnost nazývat druhé bratry a sestrami – a nakonec bratrem či sestrou celé stvoření a dokonce i smrt.

Možná ani církev někdy nejedná jako společenství Bohem milovaných, a tedy svobodných dětí, ale spíše jako ta, která se o sebe, o svou pověst nebo o své postavení bojí. Má potřebu především být obhajována a vysvětlována. Má strach ukázat slabost, protože má pocit, že všechno závisí na tom, jak se sama o sebe postará.

Pokud ale víme, že máme Otce a že jsme jeho děti, pak se nemusíme bát ani pravdy ani vlastní slabosti, protože můžeme prosit za odpuštění a máme naději na nový začátek, která nevyrůstá z přesvědčení o vlastní bezchybnosti, ale z důvěry, že Otec nás ani přes naše viny neopouští.

Právě toto nám říká dnešní evangelium. Ježíš zve slovy: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28) Nepřijímá pouze ty, kteří už mají všechno vyřešené. Zve právě ty obtížené. Zve i nás s tím, co je v naší církvi těžké, bolestné a zahanbující. Ne proto, aby nás zbavil odpovědnosti, ale aby nás naučil nést ji jeho způsobem, který vyjadřuje slovy: „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29)

Pokora není sebepohrdání. Pokora je život v pravdě. A milosrdenství není popřením pravdy. Františkánská zkušenost nás učí, že pravda a milosrdenství patří k sobě. Milosrdenství neříká, že na zlu nezáleží. Říká, že zlo nemusí mít poslední slovo. Že člověk není navždy uzavřen ve své vině a že ten, kdo byl zraněn, nemá zůstat se svou bolestí sám. Právě zde se rodí naděje.

Křesťanská naděje není laciný optimismus, že se všechno nějak spraví. Není to pokus zapomenout. Křesťanská naděje se dívá pravdě do očí a přesto věří, že Kristova moc je větší než lidský hřích. Nový začátek proto neznamená vymazat minulost. Paměť potřebujeme. Pravdu potřebujeme. Spravedlnost potřebujeme. Ale potřebujeme také naději, abychom nezůstali minulostí a v minulosti uvězněni.

Jako váš arcibiskup vás proto dnes prosím: pomozme si navzájem, aby naše církev nebyla společenstvím strachu, sebeobrany a mlčení. Ať je společenstvím lidí, kteří se nebojí pravdy, protože vědí, že mají Otce. Ať je místem, kde bolest jednoho údu bolí celé tělo, kde se slabším dostává větší péče a kde moc znamená především službu.

A prosím vás také, abyste mi v tom pomáhali. Biskup nemůže stát mimo tělo, jehož je součástí. Potřebuji vaše modlitby a vaši otevřenost. Chci být, jak jsem napsal ve svém pastýřském listu, když jsem citoval sv. Augustina, biskupem pro vás a křesťanem spolu s vámi.

Svatý František se pokládal za posla velikého Krále a stal se hlasatelem pokoje a smíření. Také my máme být vyslanci smíření. Ne tím, že budeme říkat druhým, aby se smířili, ale tím, že začneme u sebe: ve svých vztazích, ve způsobu, jak zacházíme s mocí, s majetkem, s důvěrou i se slabostí druhého člověka.

A tak dnešní pouť touto mší nekončí. Teprve začíná její nejtěžší část: návrat domů a cesta všedním dnem.

Znovu se vrátím ke svému biskupskému heslu: „Pokoj vám!“ Pokoj nevznikne tím, že zakryjeme rány. Vzkříšený Kristus přece přichází mezi učedníky s ranami na svém těle. A právě takto zraněný, avšak s ranami oslavenými říká: Pokoj vám. To je naše naděje. Kristus vstupuje doprostřed našich ran a proměňuje strach v důvěru, vinu v obrácení, bolest v soucit a minulost v možnost nového začátku.

Prosme tedy zde, u Panny Marie v Hájku, den po svátku svatého Františka: Pane, pomoz nám opravit svůj a náš dům. A začni u mě, u nás. Dej nám odvahu k pravdě, sílu k nápravě, pozornost k raněným a naději na nový začátek. – A potom nás znovu pošli: jako své syny a dcery, jako bratry a sestry, jako lidi smíření. Amen.

† Stanislav Přibyl, arcibiskup pražský