Letní číslo Zpravodaje právě vyšlo

V těchto dnech vyšlo prázdninové číslo Zpravodaje pražské arcidiecéze, ve kterém najdete řadu inspirativních rozhovorů, ohlédnutí za událostmi posledních týdnů i pozvánky na letní akce v naší diecézi.

V rozhovoru (ukázka níže) s dlouholetým zaměstnancem Arcibiskupství pražského Pavlem Konzalem, který v těchto dnech odchází do důchodu, se vracíme k jeho neobyčejnému životnímu příběhu. Vzpomíná na dobu pronásledování církve, vypráví, kde bral odvahu obstát v těžkých zkouškách, a prozrazuje, proč se pro něj víra v Boží vedení stala oporou na celý život.

Výkonná ředitelka Anna Ptáčková, spolku Někdo ti uvěří v otevřeném rozhovoru mluví o pomoci lidem se zkušeností se zneužíváním i o tom, proč je důležité umět naslouchat a vytvářet bezpečné prostředí.

Na mladší čtenáře čekají články o Celostátním setkání mládeže v Ostravě nebo o letních táborech Taxiway, Jetway a Runway. Představujeme také křesťanský podcast od dětí pro děti.

A nechybí ani aktuality a další zajímavosti ze života farností a společenství v pražské arcidiecézi.

Přejeme příjemné čtení!

Mě má Pán Bůh rád

P.konzal_foto

Zažil první republiku, nacistickou okupaci, svatořečení Anežky České, pět arcibiskupů i tři kardinály – Pavel Konzal je živým pamětníkem českého 20. století. V rozhovoru jsme se vraceli k jeho neobyčejně pestrému životu, který byl protkaný mnoha překážkami, ale též malými zázraky a nezlomnou vírou.

Pocházíte z velké, zbožné rodiny. Jaké bylo vaše dětství?

Když jsem se narodil, byl jsem kvůli své malé porodní váze pro zahřátí vkládán do vychládající pečící trouby uhelného sporáku. Naše rodina byla dost velká. Měl jsem ještě pět sourozenců. Bydleli jsme ve Zbuzanech, což byla tenkrát velice ateistická vesnice.

My jsme byli čtyři bratři a postupně jsme šli jeden po druhém ministrovat na Svatou horu. To byla mezi svatohorskými ministranty docela zvláštnost.

Jak jste zvládal vězení?

V Jáchymově jsem krátce po příchodu zjistil, že je tam i můj přítel od PTP, jezuita Rudolf Zubek. Správný a nebojácný člověk. Hned jsem mu řekl, že bych se rád vyzpovídal, protože jsem byl půl roku v Ruzyni.

Řekl mi, ať přijdu večer za barák, kde bude mše svatá. Přinesl kousíčky oplatek zabalené v cigaretovém papírku a malou ampulku s vínem. Požádal mě, abych mu dělal oltář, protože u sebe nechtěl mít nic, za co by ho mohli znovu potrestat. Bylo tam několik procházejících se muklů a já chodil s ním. Po mši jsem rozdával Sanktissimum těm, kdo se k nám připojili.

Později mi vyprávěl, jak obtížně budoval svou „farnost“ mezi několika sty vězni. A já si tehdy říkal: Pane Bože, já ti děkuju…Právě díky takovým lidem jsem získával sílu. A díky tomu, že nás bylo hodně pohromadě to šlo snáz. Hodní lidé mi v těch nejtěžších chvílích pomáhali. To Boží řízení je tak jasné.

Koncem 80. let jste začal pracovat na arcibiskupství. Jaké byly vaše začátky?

Na arcibiskupství jsem nastoupil v roce 1988 k biskupu Liškovi jako sekretář, řidič a taková holka pro všechno. Antonín Liška studoval na stejném gymnáziu jako já, jen o dva roky výš.

Tenkrát jsem vozil také kardinála Tomáška. Měl trabanta a faráři mu říkali, že když v něm bude pořád jezdit, přijde k oltáři úplně shrbený. Tak jsem ho vozil mým žigulíkem.

V roce 1991 přišel arcibiskup Vlk. Znali jsme se už z dřívějška, protože i on byl mým spolužákem z gymnázia, jen byl o rok mladší. Tenkrát jsme byli všichni dost propojení a přátelili se i v osobním životě, takže bylo všechno jednodušší. Mohli jsme si navzájem věřit. Dostal jsem na starost památky, to bylo na začátku devadesátých let docela zajímavé. Musel jsem udělat inventuru celé diecéze a všechno se naučit za pochodu.

Běla Svobodová