Letní číslo Zpravodaje právě vyšlo

V těchto dnech vyšlo prázdninové číslo Zpravodaje pražské arcidiecéze, ve kterém najdete řadu inspirativních rozhovorů, ohlédnutí za událostmi posledních týdnů i pozvánky na letní akce v naší diecézi.

V rozhovoru (ukázka níže) s dlouholetým zaměstnancem Arcibiskupství pražského Pavlem Konzalem, který v těchto dnech odchází do důchodu, se vracíme k jeho neobyčejnému životnímu příběhu. Vzpomíná na dobu pronásledování církve, vypráví, kde bral odvahu obstát v těžkých zkouškách, a prozrazuje, proč se pro něj víra v Boží vedení stala oporou na celý život.

Výkonná ředitelka Anna Ptáčková, spolku Někdo ti uvěří v otevřeném rozhovoru mluví o pomoci lidem se zkušeností se zneužíváním i o tom, proč je důležité umět naslouchat a vytvářet bezpečné prostředí.

Na mladší čtenáře čekají články o Celostátním setkání mládeže v Ostravě nebo o letních táborech Taxiway, Jetway a Runway. Představujeme také křesťanský podcast od dětí pro děti.

A nechybí ani aktuality a další zajímavosti ze života farností a společenství v pražské arcidiecézi.

Přejeme příjemné čtení!

Jak jste zvládal vězení?

V Jáchymově jsem krátce po příchodu zjistil, že je tam i můj přítel od PTP, jezuita Rudolf Zubek. Správný a nebojácný člověk. Hned jsem mu řekl, že bych se rád vyzpovídal, protože jsem byl půl roku v Ruzyni.

Řekl mi, ať přijdu večer za barák, kde bude mše svatá. Přinesl kousíčky oplatek zabalené v cigaretovém papírku a malou ampulku s vínem. Požádal mě, abych mu dělal oltář, protože u sebe nechtěl mít nic, za co by ho mohli znovu potrestat. Bylo tam několik procházejících se muklů a já chodil s ním. Po mši jsem rozdával Sanktissimum těm, kdo se k nám připojili.

Později mi vyprávěl, jak obtížně budoval svou „farnost“ mezi několika sty vězni. A já si tehdy říkal: Pane Bože, já ti děkuju…Právě díky takovým lidem jsem získával sílu. A díky tomu, že nás bylo hodně pohromadě to šlo snáz. Hodní lidé mi v těch nejtěžších chvílích pomáhali. To Boží řízení je tak jasné.

Koncem 80. let jste začal pracovat na arcibiskupství. Jaké byly vaše začátky?

Na arcibiskupství jsem nastoupil v roce 1988 k biskupu Liškovi jako sekretář, řidič a taková holka pro všechno. Antonín Liška studoval na stejném gymnáziu jako já, jen o dva roky výš.

Tenkrát jsem vozil také kardinála Tomáška. Měl trabanta a faráři mu říkali, že když v něm bude pořád jezdit, přijde k oltáři úplně shrbený. Tak jsem ho vozil mým žigulíkem.

V roce 1991 přišel arcibiskup Vlk. Znali jsme se už z dřívějška, protože i on byl mým spolužákem z gymnázia, jen byl o rok mladší. Tenkrát jsme byli všichni dost propojení a přátelili se i v osobním životě, takže bylo všechno jednodušší. Mohli jsme si navzájem věřit. Dostal jsem na starost památky, to bylo na začátku devadesátých let docela zajímavé. Musel jsem udělat inventuru celé diecéze a všechno se naučit za pochodu.