Nové svatovítské varhany už znějí naplno

Symbolicky na svátek sv. Víta, v pondělí 15. června 2026, se během slavnostní bohoslužby poprvé rozezněly všechny píšťaly a rejstříky varhan z dílny španělského varhanáře Gerharda Grenzinga. Dárci se na ně složili v celonárodní sbírce.

Na úvod bohoslužby varhany požehnal emeritní pražský arcibiskup Jan Graubner: „Rozpomeň se na všechny, kdo tento chrám po staletí budovali a chránili – i na štědré mecenáše tohoto nástroje a zejména na ty, kteří se jeho dokončení a dnešního požehnání nedožili. Přijmi jejich práci i oběti a dej jim účast na nebeské harmonii, která nikdy neutichá.“

Hlavním iniciátorem celého díla byl Graubnerův předchůdce, kardinál Dominik Duka. Ten pro myšlenku varhan získal podporu držitelů klíčů od Korunní komory, včetně prezidenta a dalších ústavních činitelů. Ti pak převzali záštitu nad veřejnou sbírkou, do které přispívali lidé věřící i nevěřící. Největší dárci se pak účastnili slavnostního žehnání.

Varhany se postupně probouzely po volání současného arcibiskupa Stanislava Přibyla, po kterých osm varhaníků ve svých improvizacích předvedli jemnost, mohutnost, hloubku i výšku nových varhan:

Během bohoslužby zahrála Česká filharmonie společně s pražskými diecézními varhaníky mši D dur Lužanskou op. 86 Antonína Dvořáka.

Záznam celé bohoslužby najdete zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14741205385-bohosluzby-v-ceske-televizi/22656221453/ Kázání arcibiskupa Stanislava Přibyla přikládáme níže na konec tohoto článku.

Koncerty pro dárce budou pokračovat celý týden. A od 30. 6. začne festival Svatovítské varhanní večery, který bude pokračovat celý červenec a srpen (více informací na https://www.varhannifestival.cz/)

Varhany pak budou znít při také při některých bohoslužbách v katedrále. Duchovní program v katedrále najdete zde: https://www.katedralasvatehovita.cz/bohosluzby/

A na závěr přikládáme celé kázání arcibiskupa Stanislava Přibyla:

Vážení a milí,

Praha je malebné město zdvihající se od břehů Vltavy. Důležitou součástí panoramatu hlavního města tvoří Pražský hrad, stojící na ostrohu nad řekou. Uprostřed Hradu stojí katedrála, ke které zdáli i zblízka už po mnoho staletí pozvedáme své pohledy. Když pak vstoupíme do tohoto chrámu, stále nám to táhne zrak vzhůru, tentokrát do nádherných parléřovských kleneb a ke krásným vitrážím. Když se potom otočíme od oltáře k západnímu průčelí kostela, díváme se opět nahoru na kruchtu katedrály, k rozetě, kterou obklopují svatovítské varhany. Je to veliké dílo dovedných umělců řemeslníků, zhmotněná myšlenka jejich iniciátora, kardinála Dominika Duky a mnoha jeho spolupracovníků, kteří mu pomáhali v úsilí hlavní chrám této diecéze i celé České republiky korunovat tímto nástrojem.

K pohledům vzhůru se nyní připojí i náš sluch. Ponese naši pozornost k výšinám, kam stoupají tóny, které budou znít z tohoto nádherného nástroje. Ten směr vzhůru je pro nás křesťany symbolický: obracíme naši pozornost k tomu, který je na výšinách, na nebesích, pozvedáme svůj hlas ve zpěvu a modlitbě k Bohu, o němž říkáme, že „je nad námi“. Proto tu máme varhany, proto z nich máme radost – vedou nás k pospolitosti v modlitbě, liturgii i v samotné hudbě ke Stvořiteli.

Biblická čtení, která jsou vybraná k této slavnostní bohoslužbě, mluví v prvním čtení z knihy Zjevení apoštola Jana o vidění hory Siónu, tedy o místě Boží přítomnosti, kde stál Beránek, symbol Krista a s ním všichni spravedliví. A ti spravedliví zpívají před trůnem a Beránkem novou píseň, tedy novým a jedinečným způsobem chválí Pána. Je to krásný obraz naplnění Božího obdarování, Boží milosti: tito lidé se přidávají v písni chvály. Podobně jako tvůrci tohoto nástroje, stejně jako hudební skladatelé a interpreti. Patří k nim jistě i zástup těch, kdo se do tohoto velkolepého projektu zapojili darem – jedni pro krásu katedrály, jiní pro chválu Boží. Společně jsme vytvořili poklad, který teď spolu s námi zpívá novou píseň.

V žalmu jsme slyšeli výčet nejrůznějších hudebních nástrojů, které mají chválit Hospodina. Vrcholem těch nástrojů však nejsou varhany, ale člověk, živý člověk, jeho hlas. V posledním verši jsme slyšeli „Všechno, co dýchá ať chválí Hospodina“ – můžeme říci s žalmistou: všechno, co žije. Ve staré luterské němčině, kterou v jedné z kantát zhudebnil můj oblíbený skladatel Johann Sebastian Bach (a mnozí jiní), to zní moc hezky: Alles was Odem hat, lobe den Herrn. Dech totiž představuje život, přítomnost ducha. V tom se varhany podobají člověku. Dokud nemají dech, pokud jim neproudí vzduch, jsou mrtvým předmětem bez duše a života.

Při znovuotevření pařížského chrámu Notre Dame jsme mohli zažít obřad „probouzení varhan“, kdy biskup volá na varhany a vyzývá je, aby se probudily a naplnily prostor hudbou. K tomu je zapotřebí součinnost tří osob: varhanáře, skladatele a varhaníka, přičemž v improvizaci se skladatelem a varhaníkem stává jedna a tatáž osoba. Až když se tito lidé sejdou ve svém umění a nástroj se naplní vzduchem, ozve se hudba a probudí se varhany. Je to okamžik, kdy nástroj rozezní chválu Bohu Otci, Ježíši Kristu a Duchu svatému. Varhany dokážou jásat, plakat, utišit i rozbouřit naše srdce, vyjádřit emoce, které jsou v nás. Díváme se na krásu, posloucháme krásu a náš svět víry, emocí a duchovní skutečnosti, kterou tu prožíváme, se spojuje. To probuzení varhan je dialog. Nejdřív se ozve slovo – tedy výzva – a odpovědí je hudba. Je to krásný obraz vztahu mezi Bohem a člověkem: když k nám Bůh promlouvá, vyvolává v nás reakci, kterou člověk Bohu odpovídá. Někdy je tou odpovědí slovo, jindy mlčení, slzy, smích, ale pak také skutky, které se projevují v celém lidském životě. Hudba a zpěv však překračují hranice slov – a jsou skutečnosti, které se ani nedají vyjádřit řečí – a můžeme se k nim přiblížit právě hudbou a zpěvem. I tomu bude náš nový nástroj sloužit: liturgii, modlitbě, pozvednutí a potěše lidského ducha třeba během nějakého koncertu. Varhany se stanou nástrojem ke zhmotnění krásy, protože hudba má tu vlastnost, že přijde, zazní a záhy odezní, odejde. A my ji musíme stále znovu probouzet a oživovat zpěvem nebo hrou na hudební nástroje, jako třeba na tyto nádherné varhany – aby tu hudba s námi byla, aby byla slyšitelná, abychom nebyli spící vůči kráse tohoto světa, vůči touhám svého srdce nebo dokonce – tedy pro nás věřící – abychom nebyli uspáni ve své víře.

Už jsem mluvil o tom, že varhany potřebují varhanáře, skladatele a varhaníka. Potřebují ale především vzduch, který je symbolem života, Božího Ducha, Ducha svatého oživujícího svět. To on při stvoření učinil všechno živé, je to On, kdo nás provází celými dějinami spásy lidského rodu. Máme tu zkušenost, vždyť když chceme označit něco, co člověka povznáší, tak o tom říkáme, že to „má ducha“. Kéž ho mají i tyto varhany.

Ať znějí všechny jejich píšťaly v harmonii, ať tvoří nové barvy zvuku, ať doplní pestrý jas vitráží a rozezní kameny této nádherné stavby, jak naznačilo právě přečtené evangelium, kde Ježíš říká, že kdyby o něm nesvědčili lidé, i kamení by muselo křičet. Varhany totiž nejsou solitér, nástroj, který by existoval nezávisle na prostoru, ve kterém se nachází. Jsou intonovány do konkrétního prostoru, který se vlastně tak stává jejich součástí. Když tedy uslyšíme tyto varhany, nehrají jen ony, ale hraje celá katedrála, doslova každý kámen.

Milí přátelé, požehnání varhan je také důvodem k vděčnosti. Zmínil jsem to už na začátku a nyní bych rád vyslovením vděčnosti toto zamyšlení také uzavřel. V první řadě bych chtěl s vděčností připomenout kardinála Dominika Duku, který stavbu varhan inicioval, a já pevně věřím, že zůstanou v tom nejlepším jeho odkazem po mnoho let, možná po celá staletí.

Chci vyjádřit svou vděčnost také všem, kdo se na tom díle podíleli: varhanářům, umělcům, mecenášům, administrátorům tohoto mimořádného projektu i každému, kdo jakýmkoli způsobem přiložil ruku k dílu. Na ty, kdo se dnešního dne nedožili, vzpomínejme a modleme se za ně. Prosme, aby měli účast na věčné nebeské harmonii, aby mohli zpívat onu novou píseň. Kéž se jednoho dne k nim budeme moci přidat i my.

Amen.