Ohlédnutí za mezinárodním symposiem o synodalitě

Ve dnech 14. – 17. září 2026 proběhlo v rakouském Welsu mezinárodní symposium, které se věnovalo synodalitě v Evropě. Organizátorem akce byla soukromá Katolická univerzita se sídlem v Linci, která ve spolupráci s Radou evropských biskupských konferencí (CCEE) shromáždila na zámku Puchberg, kde akce probíhala, bezmála 190 účastníků ze 31 zemí Evropy.

Byli mezi nimi laici, kněží, řeholníci, řeholnice, biskupové, dva kardinálové, teologové a také několik mladých lidí z řad studentů linecké univerzity. Z České republiky byli přítomni členové Národního synodálního týmu (P. Josef Mikulášek, Robert Svatoň, Klára Maliňáková, biskup Zdenek Wasserbauer), dále prof. Tomáš Halík a Adéla Muchová. Z ostatních zemí byla převážná většina zúčastněných taktéž členové synodálních týmů v diecézi či při biskupské konferenci.

Základním programovým rámcem dne bylo: slavení liturgie, modlitba, zpěv, reflexe a přednášky, svědectví z různých evropských zemí. V sále bylo umístěno asi 21 stolů, které ve skupinách asi osmi lidí umožňovaly sledovat program a zároveň se účastnit tzv. „rozhovoru v Duchu Svatém“. Jde o metodu, která napomáhá ve společné modlitbě a naslouchání hledat odpovědi a směr ve větší otevřenosti působení Ducha Svatého.  

Jsem si vědoma, že není dost dobře možné v jednom článku jakkoli postihnout všechny odstíny události, proto alespoň nabízím úryvky z několika reflexí, které mě osobně oslovily.

Jednotlivá zamyšlení umožnila přítomným, aby se hlouběji dotkli různých témat Závěrečného dokumentu synody o synodalitě . Na straně jedné odkrývaly přednášky hluboký duchovní a teologický rozměr textu, na straně druhé poukazovaly na konkrétní možnosti, jak lze toto učení církve uvádět do praxe.

Jedním z klíčových tématem bylo královské kněžství všech pokřtěných (srov.: „Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal‘ ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.“ 1 Pt 2,9). Kardinál Nemet, místopředseda Rady evropských biskupských konferencí CCEE k tomuto tématu mimo jiné řekl: „Stvoření není jednou pro vždy uzavřeným dílem. Je to „creatio continua“ – neustále vznikající, rozvíjející se proces. Přesně tím je i křest: nikoli jediným, v minulosti dokončeným úkonem, nýbrž počátkem neustálého růstu, který prostupuje celý náš život. Svatý Pavel vyjadřuje toto tajemství v nepřekonatelné hloubce: „Staré pominulo, hle, vzniklo nové; už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (srov. Gal 2,20). To není žádný pozvolný přechod, nýbrž umírání a rození zároveň. Něco ve mně musí pominout – má izolovanost, mé neustále kroužení kolem vlastního „já“ – aby mohlo vzniknout něco nového: Já, které už nestojí samo pro sebe, ale je přijato do většího Kristova „My“.

Dalším nosným tématem bylo určitě vztahy v církvi. K tomu ocituji několik slov z přednášky profesora Halíka:  „Křesťanská víra nevyznává osamělého Boha. Vyznává Boha jako společenství vztahů. Velcí církevní otcové vyjádřili tuto skutečnost pojmem perichorésis — vzájemné přebývání a pronikání božských osob. Otec, Syn a Duch nejsou izolovaná centra existence. Jejich jednota nevychází z potlačení odlišnosti. Naopak: právě vzájemná otevřenost každé z božských osob umožňuje plnost jejich identity. Věřím, že koncept perichorésis může inspirovat popis nejhlubší struktury reality. Je-li člověk stvořen k obrazu trojjediného Boha, pak ani lidská osoba nenalézá naplnění v izolaci, ani v pohlcení kolektivem, nýbrž ve vztazích. Společnost není jen součet jednotlivců, je to síť vztahů. Církve nejsou jen sociální organizace, jsou svátostí vztahovosti.“

Ke vztahům patří samozřejmě i vztahy s křesťany jiných církví, tedy ekumenická otázka, kterou na pozadí Závěrečného dokumentu rozvinul docent Robert Svatoň. V jeho přednášce zaznělo: „Ekumenismus přece není jen interní otázkou křesťanských společenství. Týká se lásky, kterou Bůh v Ježíši Kristu určil celému lidstvu, a bránit této lásce znamená urážku pro něho a jeho plán shromáždit všechny v Kristu,“ napsal Jan Pavel II. A papež František, který chápal úsilí o jednotu křesťanů jako nedílnou součást veškerého společenského dialogu, připomněl, že „ekumenismus je příspěvkem k jednotě lidské rodiny“. Takové chápání jednoty umožňuje nahlížet i synodalitu v širokém horizontu: usmířená církev (církve), usmíření křesťané, usmířené lidstvo. (…)

 „Ekumenismus vztahů“ předpokládá „ekumenismus srdce“, kterým jsou prostoupeny všechny autentické vztahy. Proměna pocitů, představ a myšlenek o nás samých a o druhých, která se odehrává v našem srdci, je nezbytnou podmínkou pro každý synodální život a jednání, které je zároveň ekumenické.[9] Pramení totiž z poznání nás samých i druhých tak, jaké je naše místo v Božím plánu, a to navzdory našim hříchům a proviněním. Jako Bohem vyvolení patříme k sobě navzájem, přebýváme v srdci toho druhého a všichni společně v srdci Božím. Takto spojeni putujeme všichni společně – a nikoli na úkor jiných – do Božího království“.

Velkou sílu slov projevila jednotlivá svědectví. Pro mě osobně nejsilněji zazněla zkušenost z válkou zasažené Ukrajiny. Byla v ní bolest, mnoho otázek a nejistoty, ale také něco, co mě velmi oslovilo: schopnost nacházet naději i uprostřed nesmírně těžké situace. „Válka zraňuje hluboko. Zraňuje těla, domovy, vztahy, vzpomínky i důvěru, s níž vyhlížíme budoucnost. Rozděluje rodiny. Způsobuje, že děti dospívají příliš rychle. Navzdory tomu jsem právě i tam, přímo uprostřed této zraněné reality, viděla živé evangelium. Viděla jsem lidi, jak se dělí o chléb, o přístřeší, léky, o čas, slzy i modlitbu. Viděla jsem víru ne jako pouhou myšlenku, ale jako ruku podanou druhému člověku. Právě zde pro mě začíná naděje. Ne jako optimismus, ne jako popírání utrpení, ale jako přítomnost Vzkříšeného Krista mezi zraněnými lidmi. Vzkříšený Pán k nám nepřichází bez ran. Přichází s ranami, kterých se dotkla moc vzkříšení. To znamená, že naše rány nejsou beze smyslu. Mohou se stát místem, kde se zjevuje láska, kde je soucit silnější než strach a kde se znovu rodí společenství.“ (lékařka Oksana z Ukrajiny).

Z Francie zaznělo svědectví o mladých lidech, kteří dnes projevují silnou touhu po Bohu. Jedním z konkrétních znamení je rostoucí počet křtů mladých dospělých, především ve věku 18 až 25 let. I v prostředí, kde bychom možná očekávali spíše úbytek zájmu o víru, se tak objevují nové otázky a nové hledání. Doklad těchto slov jsme ostatně mohli vidět během nedávné papežovy cesty Francie.

 „V jistém smyslu není žitá synodalita ničím jiným než eucharistickým životem — životem vtaženým do samé dynamiky Eucharistie, kterou jsme právě slavili a v níž nás Kristus vtahuje do své velikonoční oběti. Sám to zakouším a vidím to i v terénu: žít synodalitu znamená kráčet cestou kenóze. Je to cesta vyprázdnění a opuštění vlastního středu, která vede přes kříž. Cesta smrti a vzkříšení — podobně jako když člověk migruje do nové kultury; cesta osobní i společenské proměny. Právě proto to není snadné. Společné rozlišování v duchu spoluzodpovědnosti na základě našeho společného křtu, jehož cílem je přinášet hojnější ovoce v misii, si žádá svou daň. Žádá od nás totiž, abychom se vzdali svých vlastních — vždy omezených — vizí a svého ega, které se tak často pokouší prosadit na úkor druhých. Žádá od nás, abychom zanechali rivalitu a vstoupili do dynamiky církevního rozlišování, které staví do středu Ducha Svatého a nás všechny posouvá z centra do pozadí. Kráčet společně s Kristem synodálním stylem znamená vydat se po téže cestě, kterou prošlapal sám Kristus — on se zřekl sám sebe, vzal na sebe přirozenost služebníka. Je to cesta ponížení, eucharistická cesta obětování sebe sama z větší lásky a pro službu druhým. Vstoupit do synodálního procesu znamená nechat se proměnit nasloucháním druhým, dialogem a rozhovorem v Duchu při hledání konsenzu a v naslouchání tomu, k čemu nás Duch volá.“

Tato slova pro mě dobře vystihují i zkušenost ze setkání ve Welsu. Synodalita není hotová metoda ani jednoduchý návod. Je to cesta, na které se učíme být spolu, naslouchat si i tam, kde máme rozdílné zkušenosti, a hledat společně to, k čemu nás vede Duch Svatý.

Foto: © MIG-Pictures e.U./Michaela Greil