Apha 
Stavba kostela i pieta za Františka Palackého v Neratovicích
Vznikající komunitní centrum kardinála Josefa Berana a kostel Nejsvětější Trojice navštívil prezident republiky Petr Pavel spolu s pražským arcibiskupem Stanislavem Přibylem. S místními farníky nebo s architektem Zdeňkem Fránkem mluvili o tom, proč v Neratovicích vzniká právě komunitní centrum, o použití 3D tisku na stavbu věže a budovy fary, i o tom, proč má smysl vytvářet místa, která propojují lidi napříč generacemi.
„S velkým respektem k odvaze a inovativnímu duchu při zahájení stavby, která má velký potenciál vejít do učebnic architektury a být důkazem umu českých občanů,“ napsal prezident Petr Pavel při návštěvě do pamětní knihy Nadace neratovického komunitního centra.
Areál, který má být dokončen na podzim roku 2028, bude místem pro víru, setkávání, vzdělávání, kulturu i komunitní život – prostor otevřený všem.
Náklady na hrubou stavbu mají přesáhnou 200 milionů korun a nadace nadále sbírá peníze od malých i velkých dárců. Hotová už je základová deska. Aktuálně stavaři pracují na stropu u prvního podzemního podlaží.
Více informací o projektu najdete zde.
Návštěvě stavby předcházela mše svatá v kostelíku v Lobkovicích, kam nyní přibližně dvě stovky neratovických farníků chodí. A kam už se dávno nevejdou. Neratovice samotné naplánovali komunisté jako město bez kostela.
V Lobkovicích prezident s arcibiskupem uctili památku Františka Palackého při příležitosti 150. výročí jeho úmrtí. Právě v Lobkovicích je František Palacký pohřbený.
Patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta pak ve své promluvě zdůraznil, že přestože měli František Palacký a jeho žena Terezie rozdílné politické názory i náboženské vyznání, přesto jejich veliká vzájemná láska a úcta dokázaly tyto rozdílnosti překlenout. Vytvářeli harmonický vztah a byli si navzájem velkou oporou v nemoci manželky Terezie a posilou v obtížích manžela Františka. A jsou tak příkladem i pro naši dobu plnou rozporů, konfliktů a rostoucího napětí.
Celou promluvu patriarchy Tomáše Butty si můžete přečíst zde:
Zdravím srdečně vás účastníky toho bohoslužebné shromáždění zde v Lobkovicích jménem Církve československé husitské i za ekumenu. V naší církvi si od počátku k osobnosti Františka Palackého uchováváme respekt pro jeho zájem o české dějiny, zvláště o husitství a českou reformaci. Naši pozornost poutá i jeho víra a pojetí křesťanství, které bylo na svou dobu neobyčejně ekumenicky chápané a žité. Proto jsme se také aktivně zapojili do letošního výročí, které propojuje různá místa i lidi navzájem.
Jestliže František Palacký měl v určité životní situaci vyjádřit svoji víru a to, jak rozumí křesťanství, tak cituje Janovo evangelium. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“, říká Ježíš (J 13,35).
Z poslední doby jsou dosažitelné dva životopisy Františka Palackého od Jiřího Štaifa (Vyšehrad 2009) a Jiřího Kořalky (Argo 1998), které nám přibližují detailně tuto osobnost a její neobyčejné dílo a aktivity i význam. Historik Jiří Kořalka vydal též knihu o Lobkovicích, kde je součástí korespondence rodiny Palackých. Zaujmou nás dopisy mezi manželi – Terezií, rozenou Měchurovou a Františkem Palackým. Je zde zřejmé, že jsou to rozhovory lidí ze dvou zcela odlišných světů.
Na jedné straně je svět manželky Terezie, do kterého přirozeně vrostla, a na druhé straně svět, ve kterém žil František Palacký, pocházející svým původem ze zcela jiného prostředí než ona. Měli rozdílné politické názory i náboženské vyznání. Terezie žila zbožností katolické církve, zatímco František Palacký byl liberální protestant ovlivněný osvícenským myšlením.
Různost pohledů a názorů se ukazuje zejména v jejich vzájemné korespondenci v bouřlivém roce 1848. Terezie vyslovuje své velké obavy a František Palacký jí sděluje své osobní myšlenky a vysvětluje své politické vize a zásady. Mezi nimi byl značný rozdíl, a přesto jejich veliká vzájemná láska a úcta dokázaly tyto rozdílnosti překlenout. Vytvářeli harmonický vztah a byli si navzájem velkou oporou v nemoci manželky Terezie a posilou v obtížích manžela Františka. To také dokládají tyto jejich dopisy, začínající již laskavým oslovením i vřelým zakončením.
Naše doba je plná rozporů, konfliktů a rostoucího napětí. Některé staré spory a neshody v minulosti neodešly s dějinami, jak jsme si mysleli, ale naopak se znovu vynořují. Dějiny nejsou uzavřené, ale stále se odehrávají.
V kritické situaci svého života odkazoval František Palacký na Ježíšovo slovo, které platí pro církve a křesťanství jako takové v kterékoli době. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Myslím, že Palackého osobnost je oslovující tím, že zůstával ve svých názorech stálý, neměnil je podle doby a situace, ale přitom nepostrádal umírněnost a moudrou schopnost překlenout různé rozdíly v lásce.
Kéž se to daří s Boží pomocí i nám a výročí Františka Palackého ať je k tomu vhodnou příležitostí!
Tomáš Butta, patriarcha Církve československé husitské