Vězeňská kaplanka Mlada Šipanová: „Bůh je nejvíce přítomen tam, kde je největší tma.“

Vina, pokání a odpuštění. To jsou témata, která se dotýkají každého z nás, ale velmi citelně pak lidí ve výkonu trestu. O lidech za mřížemi a také o tom, jak je možné k nim dostat Boží milosrdenství, jsme si povídali s vězeňskou kaplankou Mladou Šipanovou.

Další rozhovory k tématu najdete v říjnovém čísle Zpravodaje pražské arcidiecéze.

Jednou jsem třeba dva týdny nebyla ve věznici a nikomu jsem to předem neřekla. Když jsem se pak vrátila, slyšela jsem: „No kde jste? My tu na vás čekáme.“ A to mě docela dojalo. Uvědomila jsem si, že už jsem pro ně nebyla jen kaplanka, za kterou se chodí, když člověk něco potřebuje. Už mě brali jako někoho, kdo tam patří. 

O čem si spolu nejčastěji povídáte? 

I když si zpočátku všichni mysleli, včetně dozorců, že se tam budeme snažit vězně za každou cenu obracet, my jako duchovní kaplani se zavazujeme k tomu, že je nemáme primárně obracet na víru. Naprostá většina rozhovorů je o jejich lidských problémech. Velmi se potřebují vypovídat. 

Kolikrát jsem vnímala, že jsem byla první člověk, se kterým dokázali mluvit o věcech, které se s nimi táhly od dětství. Mnozí byli z dětských domovů, někteří byli od dětství zneužívaní, někdy i vlastní rodinou. A tyhle začátky se potom s člověkem táhnou. 

Nechci tím nikoho omlouvat, ale zároveň se někdy úplně nedivím, že se dostali tam, kam se dostali. 

Takže člověk za vámi může přijít i s něčím, s čím by se jinému člověku nesvěřil? 

Ano. Je tam zpovědní tajemství a myslím, že je to dobré. Kaplany berou tak trochu jako vrbu. Vědí, že to prostě nebudeme nikde říkat, ani Vězeňské službě. 

Vězení ale není jen příběh člověka, který je uvnitř. Povídáte si i o lidech, které nechali venku? 

Samozřejmě. Někteří vězni často mluví hlavně o sobě, často jací jsou to chudáci. A já jim říkám: „Dobře, vy jste chudáci. Ale co vaše rodina venku? Ta to odnáší možná ještě víc.“ 

Ženy často zůstanou samy s dětmi, musí se venku hodně otáčet a mají to těžké. A rodiče člověka, který udělá něco strašného, také nesou obrovskou zátěž.  

Zažila jste za tu dobu příběhy, které se vám dostaly pod kůži? 

Samozřejmě. Člověk slyší věci, které si potom nese v hlavě. Třeba jeden muž mi vyprávěl, jak zabil svou přítelkyni a schoval její tělo do mrazáku. Vyprávěl o tom úplně bez emocí, jako kdyby zabil slepici. To pro mě bylo možná nejhorší. 

A přesto dokážete mluvit i s lidmi, kteří spáchali opravdu těžké zločiny? 

Myslím, že když se s člověkem dokážu bavit věcně, zvládnu to bez emocí. Většina lidí vám hned na začátku neřekne, co udělali, a já z nich nic nevytahuju. Říkám si, že mi to stejně dřív nebo později řeknou. Tak k tomu dojdeme postupně a pak už to můžeme probírat. 

A někdy člověk zjistí, že ten příběh je mnohem složitější. Měla jsem třeba paní, která zabila svého manžela. A když člověk poslouchal, jak dlouhá léta zažívala fyzické i psychické týrání, jeho opilectví a všechno možné… prostě to jednou nevydržela. 

Musíte si ve vězení hlídat vlastní hranice? 

Určitě. Třeba se stávalo, že někdo chtěl, abych něco vyřídila příbuzným nebo něco pronesla ven. To ale zásadně neděláme a ani nesmíme. Člověk musí umět říct ne – laskavě, ale jednoznačně. Postupně si pak vybuduje určitou pozici a oni už vědí, co si můžou dovolit. Navíc si mezi sebou všechno řeknou. 

Jste žena a řeholnice a většina lidí, za nimiž jste chodila, byli muži. Jak vás přijímali? 

Ze začátku si na mě samozřejmě museli zvyknout. Ale hábit má podle mě velkou výhodu. Chlapi mě díky němu nevnímají jako nějakou ženu zvenčí, která by pro ně mohla být pokušením nebo hrozbou. Vytváří určitý pocit bezpečí na obou stranách. Říkám, že mám díky němu takový klíč, který mi otvírá dveře. 

Stalo se vám někdy, že jste se bála? 

Člověk ve vězeňském prostředí musí být krok před druhými. Musí trochu předvídat a sledovat jejich myšlenkový pochod. Když jsem viděla, že je někdo hodně rozrušený, třeba přišel od soudu, který nedopadl dobře, tak jsme si to vypovídali, ale potom jsem rozhovor raději v klidu a rychle ukončila. Prostě aby náhodou… 

V kanceláři máme také tísňové tlačítko, ale nikdy jsem ho nepoužila. A je výborná spolupráce s dozorci. Když vidí, že je někdo agresivní nebo třeba ještě pod vlivem drog, upozorní mě. Někdy pak rozhovor vedeme v místnosti, kde jsou mezi námi mříže. 

Takže s Vězeňskou službou máte dobré vztahy? Přijali vás od začátku bez problémů? 

Většina zaměstnanců byla v pohodě. Ale u některých jsem z počátku viděla nedůvěru. Nemyslím, že to bylo vůči mé osobě, spíš vůči církvi. Nevěděli, jestli je tam nebudu nějak obracet nebo „mlátit křížem po hlavě“. Já jsem se ale snažím věnovat i zaměstnancům. Protože si myslím, že to fakt potřebují. Oni si taky potřebují popovídat. Doma to říkat nemůžou. Takové prostředí není jednoduché ani pro ně. 

Stává se vám, že vás vězni něčím pobaví? 

Ano, velmi často! Bez humoru by se to tam podle mě nedalo přežít. Smích je ve vězení jeden z nejlepších ventilů. Vězni, ale i zaměstnanci mají svůj specifický, často černý humor a dokážou si udělat legraci sami ze sebe i z absurdních situací, které za mřížemi vznikají. A právě to může být velká úleva. 

Co vás vězení naučilo? 

Ukázalo mi, jak tenká může být hranice mezi dobrem a zlem. Člověk, který působí jako drsňák, může mít ve skutečnosti za tou svou maskou obrovskou křehkost a může to být jen jeho způsob obrany. 

A také jsem si mnohem silněji uvědomila, že Bůh je možná nejvíc přítomen právě tam, kde je největší tma, bolest a lidské selhání. Jeho milosrdenství je radikální a nezná hranice. Ve vězení člověk velmi silně vidí, že skutečná svoboda nemusí být jen otázkou toho, jestli člověk může otevřít dveře a odejít. 

Lidé, za kterými chodím, mi také ukázali, jak neuvěřitelně křehký je lidský život. A mně osobně to přineslo obrovskou vděčnost za obyčejné věci. 

Foto: archiv Vězeňská služba ČR