Polesí Spálené Poříčí

První písemné zprávy o lesích Spálenopoříčska pochází ze 17. století, kdy zdejší panství bylo državou rodu Vratislavů z Mitrovic.

V roce 1715 převzala od Vratislavů z Mitrovic spálenopoříčské panství hraběnka z Clary a Aldringen, Anna Polyxena, rozená des Fours, která ho později (v roce 1749) prodala Metropolitní kapitule u sv. Víta v Praze. Metropolitní kapitula na majetku hospodařila až do roku 1948, kdy byl zestátněn a správu nad ním vykonávaly státní lesy.

Postupem podle zákona 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, se majetek navrací kapitule a na základě pachtovní smlouvy vykonává správu lesů Arcibiskupství pražské.

Polesí Spálené Poříčí tvoří západní část jižních Brd a navazuje tak na polesí Rožmitál v části východní.

Hranice těchto polesí je zároveň hranicí majetkovou (arcibiskupský rožmitálský majetek – kapitulní spálenopoříčský majetek) a hranici krajskou (Středočeský – Plzeňský kraj).

Vyšší partie polesí jsou značně podmáčené, v partiích nižších se nacházejí oglejené půdy.

V zastoupení dřevin výrazně převažuje smrk (85 %), o zbývající procenta se dělí buk, dub, jedle, modřín, olše ad.

Území polesí vybízí k návštěvě (pěšky, na kole či na lyžích) především tím, že se jedná o souvislý a rozsáhlý komplex lesů, který s bezprostředně sousedícím polesím Rožmitál tvoří největší lesní celek pražské arcidiecéze.

Uprostřed hlubokých lesů se nachází řada přírodních památek a rezervací, především přírodní rezervace Kokšín s 200 let starými buky a měsíčnicí vytrvalou a neméně zajímavé přírodní rezervace Chynínské buky, Fajmanovy skály (na obrázku – typický porost chudého skalního stanoviště) a Míšovské buky se svojí jedinečnou flórou a faunou.

Vyhlášení nové chráněné krajinné oblasti v Brdech má na polesí dvojí dopad – jednak je oceněním dosavadní dobré práce zdejších lesníků a jednak jím vznikají nezanedbatelná omezení stran ochrany přírody.