Na kající pouť dorazila tisícovka věřících

Na kající pouť věřící pozval arcibiskup Stanislav Přibyl ve svém zářijovém Pastýřském listu. Cílem bylo jako společenství prosit Boha o milosrdenství a odpuštění hříchů spáchaných na církevní půdě. Na pouť, která se uskutečnila v pondělí 5. října 2026, přijeli kněží, řeholníci, farníci, děti, zaměstnanci Pražského arcibiskupství a další. Většina z nich absolvovala téměř šestikilometrovou pěší cestu do Hájku u Prahy.

Zahájení pouti se uskutečnilo v kostele svatého Jakuba v Hostivici. Kromě zpěvu a čtení z Písma zazněla také promluva P. Šebestiána Smrčiny, člena františkánské komunity v Hájku. Ten zdůraznil smysl pokání, jež člověka očišťuje od hříchu a přibližuje ke Kristu. Dělat pokání je podle něj pokojná, úlevná a radostná událost.

Poté se poutníci vydali na necelou šestikilometrovou trasu do Hájku, která měla symbolizovat jejich rozhodnutí rozejít se s hříchem a následovat Krista. Během cesty se konala tři krátká zastavení, při kterých společenství prosilo za jednotlivé skupiny v arcidiecézi – za pracovníky kurie, za pracovníky škol a charit a za pracovníky ve farnostech. Pouť vyvrcholila mší svatou v areálu poutního místa Hájek.

Nebereme na sebe osobní vinu za skutky, které spáchal někdo jiný. Vina je osobní a odpovědnost musí být pojmenována tam, kam patří. Ale bolest způsobená hříchem nikdy nezůstává pouze soukromou věcí. Zraňuje vztahy, důvěru, společenství, celé Kristovo tělo. A proto můžeme společně nést její následky, prosit za uzdravení těch, kteří byli zraněni, přinášet zadostiučinění a také se ptát: Co se má změnit v nás?

Proto vás prosím: pomozme si navzájem, aby naše církev nebyla společenstvím strachu, sebeobrany a mlčení. Ať je společenstvím lidí, kteří se nebojí pravdy, protože vědí, že mají Otce. Ať je místem, kde bolest jednoho údu bolí celé tělo, kde se slabším dostává větší péče a kde moc znamená především službu.

(…)

Také my máme být vyslanci smíření. Ne tím, že budeme říkat druhým, aby se smířili, ale tím, že začneme u sebe: ve svých vztazích, ve způsobu, jak zacházíme s mocí, s majetkem, s důvěrou i se slabostí druhého člověka.

A tak dnešní pouť touto mší nekončí. Teprve začíná její nejtěžší část: návrat domů a cesta všedním dnem.

(z kázání arcibiskupa Stanislava)

Podle arcibiskupa Stanislava pouť splnila svůj účel. Poutníky podle něj spojila ochota začít znovu a lépe. Zároveň vyslovil přání, aby se pouť mohla konat pravidelně.

Přišlo mi skvělé, kolik lidí vidí jako důležité se společně za stav církve a její problémy a pohoršení zástupně modlit. A co mě asi nejvíc zaujalo, že to bylo napříč nejen generacemi, ale i tím, jak kdo vidí způsob života církve. Bylo to společenství lidí, kteří spolu navzájem v mnohém nesouhlasí a jinak by ani neměli ochotu se setkat.

Angelika Pintířová, řádová sestra

Celé kázání arcibiskupa Stanislava najdete ZDE.

Foto: Člověk a Víra, archiv AP