Arcibiskup pro časopis Reflex: „Každý má svědomí. Dá se umlčet, ale ne se ho zbavit“

O víře, svědomí, sociálních sítích, umělé inteligenci i současné společnosti hovořil pražský arcibiskup Stanislav Přibyl v obsáhlém rozhovoru s redaktorkou Janou Bendovou pro časopis Reflex (28/2026). Celý rozhovor nabízíme k přečtení.

Jak si v digitálním, 21. století představit Boha, na něhož se i nevěřící častokrát zlobí nebo ho o něco prosí, byť je třeba nevyslyší?

My křesťané naštěstí věříme ve vtělení. Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu. Boha si tak můžeme představit jako člověka. Zlobit se na něj je normální. A proč naše prosby nevyslyší, to já nevím.

I vy opakujete, že Bůh má rád každého člověka takového, jaký je. Má rád tedy i vrahy dětí? Stačí, když na sklonku života litují a vyhnou se tím peklu?

Tak to je velmi provokativní otázka. Bůh má skutečně každého člověka rád, ale nemá rád zlé lidské činy. Miluje hříšníka a nenávidí hřích. Tím, že žijeme, jsme schopni změny, ale i té k horšímu. Všimněte si, že ti největší lumpové se nezřídka dožívají vysokého věku. Není to tím, že mají dobrý kořínek nebo že jsou naloženi v lihu jako v impregnaci. Pro nás je paradoxní, když zlí žijí dlouho a hodní krátce. Ale Bůh dává neustále šanci. A jak dlouho? To je to velké tajemství. Kdybychom znali datum konce, byli bychom odsouzenci k smrti.

Měří tedy stejně Matce Tereze i Hitlerovi?

Každému měří stejně. Všichni máme vlastnosti člověka čili rozum, vůli, emoce, ducha, duši, zodpovědnost za sebe. Jak s tím nakládáme, je naše věc. Je-li někdo zlý, není to chyba Boha, že ho špatně udělal. Bůh není loutkovodič, který zlého pověsí na hřebík a řekne: „Už se mi nehodíš do hry.“ Díky daru svobodné vůle se můžeme na světě cítit dobře a svobodně, důsledkem takového daru jsou však i ti opravdu zlí lidé ubližující druhým.

Co si máme dnes představit pod archetypálními pojmy peklo, nebe, ďábel?

Nejsou z pohádky. Protože v momentě, když ztratíme nebe, ztratíme naději. Když ztratíme peklo, bude se dno lidského chování neustále propadat. Když přestaneme věřit, že jsou síly zla, v životě se utopíme. Představa nebe kdesi nad mraky, kde ho Gagarin nenašel, je infantilní. Myslet si, že čert je zvíře s kopyty, co tu běhá na Mikuláše, je už karikatura. Nebe a peklo jsou stav člověka. Nebe je definitivní štěstí. Peklo je definitivní neštěstí a trápení, do něhož člověk padá vlastní snahou. Jestliže jsem celý život důsledně zlý, kolem mě je spousta nešťastných lidí a já to nereflektuji, směřuji k peklu. Benedikt XVI. napsal, že když je člověk schopen přijmout lásku, stává se pro něj blažeností, pokud není, stává se pro něj utrpením.

Nyní je na světě nejvíc válečných konfliktů od druhé světové. V historii se válčilo pod božím praporem, i mnohý současný politik, například Trump, se vírou a náboženstvím občas ohání, Putin a Ruská pravoslavná církev udržují spojenectví, patriarcha Kirill žehná zabíjení na Ukrajině. Co si o tom myslíte?

Vytvořit z náboženství štít nebo zbraň, které využívám ke společenským či politickým účelům, je špatné. Náboženství je jako vše zneužitelné. To je i případ Putina. Zjednoduším to: existuje obecné dobro, které je víc než dobro jednoho člověka. Nestačí, že já jako člověk žiji s Bohem, mám sám v sobě vše v pořádku, a co se děje okolo, mi je jedno. Nemůže být. A Donald Trump? Amerika je zvyklá Boha více vtahovat i do záležitostí, jimž my tady říkáme soukromé. My nemáme na bankovce In God We Trust, naši prezidenti nepřísahají na bibli. Zcela zvláštním případem jsou pak náboženství, jež se jako náboženství netváří, komunismus a nacismus. Jsou to ideologie, které si kladly nároky jako náboženství, měly své bohoslužby, přehlídky, přikázání. A protože to byla náboženství bez Boha, byla krutá.

Čím si vysvětlujete, že poptávka po falešných náboženstvích ne­ustále existuje?

Potřebujeme se k něčemu vztahovat. Fakt, že stále volíme nějaké „mesiáše“, je podle mě dán žízní po někom dokonalém, kdo za nás všechno zařídí. Víme, že někdo takový už přišel. Jmenoval se Ježíš Kristus. Zařídil spoustu věcí, ale jinak, než bychom si představovali.

Papež Lev XIV. vydal encykliku varující před AI. Hrajeme si s ohněm? Nevytvoří AI jednou nějakého nového celoplanetárního boha, který by byl pro lidi uchopitelnější?

Svým způsobem to tu už je. Kaž­dý máme v kapse ovladač na půl světa, v němž jsou veškeré informace, které potřebujeme. Když jsem jako biskup jezdil do Litoměřic, pořídil jsem si domů světla, která šla zapínat přes mobil. Šel jsem po tamním mostě a daleko přede mnou se rozsvěcovala a zhasínala okna. Člověk měl najednou pocit, že internet a mobil jsou božstva, jimž se často klaníme, mnozí jim přizpůsobují život, hroutí se nebo radují, jsou šťastní nebo nešťastní podle toho, co vyleze z té placaté mašinky. Umělou inteligenci používám. Ale mám-li si připravit nějaký text, buď můžu říct „milá inteligence, připrav mi ho celý“ a vykašlat se na to, že budu sám přemýšlet, anebo zapojím svůj mozek. A já nechci, aby za mě mluvil algoritmus. Ostatně Lev XIV. nám AI při psaní kázání zakázal. V encyklice říká, že má jako nová věc dopady sociální, na pracovní trh, na svobodu lidí. Pochopitelně mě děsí, pokud by algoritmy, což už se někdy děje, přidělovaly třeba léčiva. Pak se dostaneme do situací, kdy mrtvý stroj bude rozhodovat nejen o zdraví a nemoci, ale časem i o životě a smrti.

Spisovatel Pavel Kosatík nadhodil myšlenku, že zrod AI do jisté míry imituje stvoření. Zdá se mu, že se rodí něco kvalitativně se od člověka lišícího, a jakmile „to“ získá svobodnou vůli jako Adam a Eva, tak nás coby stvořitele už neposlechne. Je to kacířská myšlenka?

Není. AI vždy bude jen nápodoba. Nebojím se, že vzniknou nějací noví lidé, my je nebudeme umět rozeznat a oni nám budou škodit, třeba jako v komedii Četník a mimozemšťané, kde policajti zjišťují, jestli pijí motorový olej. Myslím, že umělá inteligence nikdy nebude schopná kreativity a emocí jako člověk. A pokud ano, vždy to bude rozeznatelné, protože člověk není algoritmus. Je namístě být opatrný, ale katastrofy a konec světa za AI nevidím.

Jste pětašedesátým biskupem pražským, od prvního Dětmara přes Berana a Tomáška až po Vlka, Duku, Graubnera. Kdo vám byl nejbližší? Svatý Vojtěch, zakladatel břevnovského kláštera, jehož osobnost jste si zvolil jako inspiraci své služby?

To je strašně těžká otázka. Samozřejmě svatý Vojtěch je svatý Vojtěch, protože je jediným světcem na biskupském pražském stolci. Ale pak je těch velkých osobností hodně. Kdybych si však opravdu musel vybrat, pak jsou mi vzácní tři biskupové, kteří zemřeli v cizině: sv. Vojtěch, Jan z Jenštejna, třetí pražský arcibiskup, který zemřel v Římě v exilu, a kardinál Josef Beran. Měli podobné osudy. Byli zásadoví, proto tady nepochodili. Dost v životě vytrpěli a jistým způsobem zemřeli mučednickou smrtí. Pražské biskupství je trošku životu nebezpečné místo. Rizikové pracoviště.

Jste o generaci mladší než vaši bezprostřední předchůdci, říkají o vás „nová škola“. Na postu českého primase můžete strávit přinejmenším dvacet let. Co by se muselo stát, aby hlava zdejší církve skončila předčasně?

Umřít. Nebo mě pošlou jinam. Nebo mě úřad semele a rezignuji. Mám však předsevzetí to dát. Pan farář, který mě křtil a oddával mé rodiče, celý život kromě pár posledních let byl v jedné farnosti. Nikdy se nestalo nic, co by ho unavilo nebo otrávilo. My jsme dnes zvyklí, že se pořád něco mění. Můj dědeček po obchodní akademii nastoupil do Ferony jako příručí a odešel z ní do důchodu jako náměstek generálního ředitele. Chci tím říct, že jde dělat věci dobře i na dlouhé tratě.

Kromě teologie a historie umění jste vystudoval i finance a management. Budete řídit církev jako firmu?

Ne. Mám kolem sebe profesionály. Ale výhodou je, že když se podívám na ekonomické přehledy, vím, co a jak. Rozhodně nechci dělat mikromanagement. Člověk se tím utaví a stejně nic nevyřeší. Známe to.

K čemu jsou dnes církve? Přinejmenším ta katolická prochází na Západě krizí důvěry mj. kvůli sexuálním skandálům kněží, tady, v Česku, lidé církvím tradičně moc nevěří.

Záleží, jak církev chápeme. Jestli jako instituci s razítkem, u nás jako nějaké reziduum baroka, můžeme působit jako šašci či kuriozita. Milánský arcibiskup Martini upozorňoval před volbou papeže Františka, že církev je dvě stě let za realitou, a někdy tak může vypadat i u nás. Ale chápeme-li církev jako komunitu působící v občanské společnosti, v rodinách, v sousedských vztazích, je sympatická i důležitá. V mnoha obcích je farnost vedle hasičů jediná fungující entita, někdo, kdo dává dohromady lidi, na akcích spolu může sedět traktorista s profesorem, žena s mužem, mladý se starým a něco je spojuje. Nedávno jsem poslouchal herečku Táňu Pauhofovou, vzpomínala, že jí rodiče umožňovali všechno možné, ale ve všem musela vynikat, což jí nedělalo dobře. Já sám jsem byl veden k tomu, že musím být perfektní muzikant, vzbouřil jsem se a teď jsem šťastný amatér. Společenství církve by mělo být prostředím, kde se člověk může zdokonalovat, ale bez tlaku na výkon, s přijetím chyb.

Katolická církev je jako společnost polarizovaná, rozdělená na konzervativce, jako byl pan Duka, a na ty progresívnější jako pan Halík. Chcete být mostem. Ale po mostech se přece šlape?

Kdybych chtěl zavtipkovat, tak jsou to zlá slovíčka. Vysvětlím. Most jsou dva pilíře a něco přes ně. Jeden pilíř jsem já a musím mít dobrý fundament, nemůžu být jako améba, která uplave s vodou. Ne­jsem ani, doufám, člověk, který ničemu nerozumí, zato má na všechno silný názor. No a na druhém břehu je někdo jiný, kdo má také silné základy. A jen pokud mám odvahu se o toho druhého opřít čili vykročit ze sebe, zároveň stojím pevně na svém břehu, vytvoří se most. Jinak se všechno zbortí.

Podle vašich prvních vystoupení se mi zdá, že ten váš pilíř je spíš liberálnější, nebo se mýlím? Rozzlobil jste část společnosti podporou sudetoněmeckého sjezdu v Brně, ohradil jste se proti rozdmychávání nenávisti vůči Ukrajincům, postavil jste se na stranu protestující Letné proti postátnění veřejnoprávních médií…

Liberálnější?! To mě skoro uráží. Považuji se za poměrně konzervativního člověka, ale tohle narážení na politické kopyto nemám rád. Vyslovuji se k politickému dění, kdy má nějaký hodnotový dopad. Nepřidal jsem se k Letné, jen jsem v té věci sdílel stejné hodnoty. Ani v případě smíření se sudetskými Němci mi nejde o revizi historie či politické gesto. Smíření chápu jako vztahovou záležitost. My pořád máme tendenci dávat lidi do různých skupin a uplatňovat na ně kolektivní vinu, Romy, Ukrajince, Židy, sudetské Němce. Já jen chci, co je naprosto konzervativní a křesťanské: každý člověk má svou hodnotu, nemohu ty lidi přilepit k sobě a označkovat jedním cejchem.

Ptám se i proto, že v Evropě sílí národovecké, až nacionalistické tendence, přičemž církev je globální institucí.

Musí v ní být obojí. Církev je katolická, to znamená otevřená všem, globální. Nejsme však internacionální ve smyslu, že všechno zglajch­šaltujeme. Internacionalismus komunismu je nám cizí. Já jsem rád Čechem, ale jsem současně i Evropanem. Mám svou identitu. Jsem Čech, umím česky, jsem zakotven v české kultuře, ale to není něco, čím bych chtěl bít druhé lidi po hlavě. Nejvíc mi vyhovuje zemské vlastenectví, které tu bylo do konce baroka, kdy nikdo neřešil, jestli je Čech, nebo Němec podle jazyka, ale podle místa, kde žil. Pojedete-li do Sudet, zjistíte, že právě tam je nejvíc svatých Václavů a českých patronů v kostelích, a přitom se tam mluvilo německy. Co se tady dnes představuje jako národovectví, je spíš šovinismus. Mluvím-li náhodou česky, nečiní mě to jediným pravým vlastencem a Čechem. Jsou tu lidé, kteří mají kořeny mnohem starší, než máme my. Já ty své dohledám v počátku 17. století, jiní žijí v Německu či Rakousku, ale jejich předci tu byli od 12. století.

V Evropě se stále hovoří o židovsko-křesťanských kořenech. Co v dnešní době znamenají?

Že se bezděky řídíme biblickými paradigmaty, starozákonními a novozákonními. Když jsem byl třeba v Africe, tam neznají pojem ateista, hlava jim to nebere. Ptali se mých spolucestujících z Čech, kdo jsou. A oni nakonec řekli, že jsou křesťané. Dobře, třeba někdo nevěří v Boha, ale stejně se řídí principy, které jsou biblické, židovsko-křesťanské, s tím se nedá nic dělat. Pro mě je záhadou, proč se pořád a čím dál víc zvedají protižidovské vlny. Snad je důvod v chování Státu Izrael. Ale přece musíme rozlišovat! Studenti mi říkali, že v západní Evropě mají coby Židé strach vyjít sami ven, a když chtějí užívat klidný život, jedou do Prahy.

Ohrožuje tyto kořeny imigrace z jiných kulturních oblastí, zejména těch muslimských?

Použil bych bonmot Karla Schwarzenberga: není to problém množství muslimů, ale toho, že my jsme věřící na baterky. My si vyprázdníme své hodnoty a pak se cítíme ohroženi. Já se necítím ohrožený.

Nedá se popřít, že ti příchozí, často vykořenění lidé, přicházejí ze zemí s hluboce konzervativními či náboženskými strukturami, nesouzní se svobodou slova, menšinovými právy, vznikají izolované komunity. Máte za to, že evropská „podstata látky“ je už porušena?

Tady u nás ne. Samozřejmě, když jsem byl v Paříži na jazykovém kursu, upozorňovali nás na no-go zóny a nejhorší pro mě byla cesta z letiště do centra vlakem, který zastavuje na předměstích. Nevěděl jsem, jestli nedostanu na budku jen proto, že mám kolárek. Ale celé je to chyba špatné politiky a nezvládnuté integrace.

Čím si vysvětlujete vzestup populismu a autoritářství? Západ je čím dál vzdělanější, bohatý, a přitom sílí v politice vůdcovský princip, obdiv k lídrům sklouzává až do náboženských rysů.

Tak to je pro mě také velkou záhadou. Možná strádáme jinak než materiálně. Zřejmě potřebujeme někomu naprosto věřit a jít jasnou cestou. Pochopitelně, je tu i vliv sociálních sítí a názorových bublin. Bohužel, neschopnost spolu mluvit je i v rodinách. Byl jsem na naší rodinné oslavě a zjistil, že už se nemůžeme bavit ani o počasí, hned došlo na čipy, Billa Gatese, na práškování z letadel. Mám přátele v USA a tam je to ještě horší. Podívejte se na papeže. Jeden jeho bratr je MAGA, druhý není a mezi nimi to drhne. Jak se chudák papež, bratr dvou bratří, v tom má zorientovat? Možná, a teď řeknu něco, co bude drsné, že trpíme nemocí z luxusu. Už se nezabýváme podstatnými věcmi, biologické a životní potřeby máme vyřešené, proto vymýšlíme, kam bychom patřili. Nezdravý obdiv k lídrům je zároveň symptomem ztráty identity při rozkladu hodnot, které nazýváme tradiční či konzervativní. Stovky let se nějak žilo, teď se to jedné generaci najednou převrátilo a my se divíme.

Ale nebyla mnohá tradice udržována i kvůli obětem, kupříkladu žen?

Vašemu pohledu rozumím. Samozřejmě že plná svoboda náleží všem. Ale máte-li na mysli třeba tradici manželství, mám jednu drobnou poznámku. Jestliže se moji prarodiče a rodiče obešli bez rozvodu, moji bratranci a sestřenice s tím nemají problém a jejich děti se už vůbec neberou. V tom cítím jistý rozklad. Moje maminka byla prototyp člověka, který v manželství leccos vydržel, naopak dědeček zase poslouchal babičku. Zažil jsem oba příklady, že něco drhne, což ještě neznamená, že je to nutně špatné. Chápu, že se někomu rodinný život nepovede, to se stává, nejsem kruťas, který bude držet lidi u sebe, přestože se navzájem ničí. Ale stane-li se to normou, něco se ve společnosti zásadně změnilo.

Zůstaňme ještě u té touhy po vůdci. Říká se, že je lidem vlastní, neboť jsme stádní tvorové. Ale je nám opravdu jistota nesvobody bližší než nejistota svobody?

Vraťme se do Starého zákona a návratu Židů z Egypta do Izraele. Diskuse byly stejné jako dnes: „Byli jsme sice zotročení, ale měli jsme pořád co jíst a svoje pohodlíčko.“ Vyvedení z Egypta na poušť je prototypem svobody za cenu nejistoty. Židé putují čtyřicet let, aby si na svobodu zvykli. My jsme šest­atřicet let po pádu totality a nevím, jestli jsme si na svobodu spojenou s nejistotou už zvykli. Osobně jsem za ni vděčný. I Kristus klade na člověka tíhu svobody, říká, že rozhodnutí přilnout k Bohu má být svobodné a svobodný člověk se pak sdružuje do společenství víry. Čili není to stádo, které se připojí k vůdci. Otázkou je, jestli společnost bezděky nekopíruje nějaké prastaré vzory, včetně touhy po onom mesiáši. Nevím.

Zmínil jste vliv sociálních sítí. Připisují se jim kulturní války, rozvrácený veřejný prostor. Vy jste na sítích aktivní, máte youtubový kanál. Nepřeháníme to s tím malováním čertů? Společnost přece bývala v historii mnohdy rozdělená ještě víc.

I já vidím, jaký mají sociální sítě vliv. Laboratoří je třeba i ta moje rodina, byť se všichni máme rádi. Také na školním srazu se dříve dalo diskutovat o všem, měli jsme rozdílné názory, ale teď jsou tabu, pohoda je fuč, jsme schopni se do krve pohádat nebo třísknout dveřmi. Ani to počasí už nefunguje. Sítě nás rozdělují do pevnostních skupin, kde je vše buď bílé, nebo černé. K rozvratu společnosti napomáhá i agresívní rétorika politiků, kteří potřebují získat voliče. Což je přirozené, ovšem za jakou cenu. Ať si každý zpytuje svědomí.

A pokud ho nemá?

Každý člověk má svědomí. Dá se umlčet, ale nedá se ho zbavit, nebojte se.

Sítě jsou i dobrá věc, ostatně vy jste se o svém jmenování dozvěděl přes WhatsApp, na sítích bývá i legrace, jak jste se jednou zmínil. Jaký humor máte rád? Cimrmany? Monty Pythony?

Já se moc rád směju, humor přináší nadhled. Cimrmany jsem kdysi znal nazpaměť, teď si je s panem prezidentem osvěžujeme a přiznávám, on je v tom lepší. Monty Pythony mám také rád, třeba jejich legendární scénku s lístečkem máty a panem Creosotem. Mám rád i židovské anekdoty, jen je neumím vyprávět. Prostě mám rád situační humor založený na slovech a nemusí to být nutně sprosťárna.

Jak by měla mluvit církev o politice a s politiky v konfliktní době plné spílání? Chtíc nechtíc se může stát i ona terčem, získat nálepku, že je opoziční či vládní oleandr moci.

Já to mám vyřešené. Od malička, chce-li si mě někdo koupit, utíkám nebo se začnu bránit. Nepovažuji to za ctnost, spíš povahovou danost. Je mi jasné, že je nutné s politiky vést dialog, jsou to lidi jako my. Politiku ovšem dělat nechci. Chci mluvit o hodnotách, které jsou v evangeliu. Vzorem je mi papež Lev XIV. a jeho argumentace vůči Trumpovi, že s ním nesoupeří, ale dělá si jen svou práci.

Co je největší problém Evropy?

Nepochybně partikulární zájmy. Proto nejsme akční celek. Pořád máme strach o to své, ale nevidíme, že pro projekt Evropské unie je třeba i něco malinko obětovat. Abychom měli jeden tah na jednu branku. Pořád se jen dohadujeme a nikam to nevede. Unie je těžkopádná už svou podstatou, což se teď jeví jako slabost. A bude-li evropská integrace jen ekonomický projekt, odstředivé tendence jsou pochopitelné, každý si půjde za svým dobrem. Evropa má mít duši a ony židovsko-křesťanské kořeny jsou opravdu něco, co by nás mělo sjednocovat.

A problém Česka?

Takzvaná česká nátura. Jsou-li dvě cesty, musíme vymyslet třetí, která sice nejspíš nebude fungovat, ale bude naše. Pak určitý typ zápecnictví a jistá ublíženost, že vždy prohrajeme a někdo nás odrbe. Tím, že jsme nikdy nebyli schopní větších obětí, vždy jsme byli v té naší kotlince ti chudáčci, kteří to nakonec slízli. Chtělo by to trošku pochlapit se a tolik se nelitovat. Hrdinům samozřejmě čest a sláva.

Ledaskdo říká, že svět se ocitl na historickém zlomu. Cítíte to?

Papež František řekl, že neprožíváme epochu změny, ale změnu epoch. Nějaký tektonický šev cítím a přisuzuji ho té kybernetice. Domnívám se, že jsme na hraně změny jako před a po vynálezu knihtisku. Kybernetika ovlivňuje náš způsob myšlení, jsme v jistém smys­lu globální s rizikem vykořenění. Změnu tedy vnímám. Konec světa a zkázu určitě ne.

Závěrem aktuálně: vy jste primasem, za něhož se novými varhany symbolicky dokončila katedrála svatého Víta. Jste hrdý?

Rád bych řekl, že varhany jsou dílem kardinála Duky. Měli jsme spolu kdysi rozhovor mezi čtyřma očima a on byl trošku smutný, říkal: „Po mně nic nezbude.“ Namítl jsem, že po něm zbudou dvě důležité věci, vyřešené financování církví a varhany. Varhany se stavějí na staletí a jsou v nejlepším slova smyslu Dukův pomník. Já na nich nemám sebemenší zásluhu, kromě jedné píšťaly, kterou jsem ve sbírce jako tisíce dalších koupil. A že jsem náhodou byl při spouštění varhan a ztrémovaný na ně zahrál při televizním vysílání? Jen šťastná souhra.

Text: Jana Bendová, Reflex