Homilie arcibiskupa Jana Graubnera k 1050. výročí diecéze

Přinášíme homilii arcibiskupa Jana Graubnera, kterou pronesl při oslavách 1050. výročí vzniku pražské diecéze v sobotu 22. dubna ve svatovítské katedrále.

Eminence, excelence, vzácní hosté, milí přátelé,

slavíme dnes významné výročí naší diecéze a musíme začít vzpomínkou na komunismus, který před padesáti lety, kdy měla diecéze rovných tisíc let, jakoukoliv oslavu zakázal. Díky Bohu, že dnes se můžeme svobodně ohlédnout a podívat do našich dějin, radostně poděkovat Bohu a všem, kteří měli podíl na zřízení a rozvoji zdejšího biskupství, které v tehdejším světě znamenalo vyrovnání se okolním zemím a vlastní nezávislost. Křesťanství k nám přišlo už dřív. Měli jsme už dokonce i místní světce, ale vlastní církevní struktura umožnila vedle nezávislosti také intenzivnější proměnu společnosti v duchu evangelia a s tím související rozvoj společnosti.

V této krátké chvíli nemůžeme připomínat všechny významné chvíle a události dějin. Rád bych jen připomněl, že mnoho věcí, které považujeme dnes za samozřejmé, by tu bez působení církve nebylo. Z okna své pracovny vídám zástupy turistů z celého světa, které přijíždějí obdivovat Prahu. Moderní architekturu znají i z jiných metropolí. U nás je zaujme především to, co dal Praze zbožný Karel IV. budující nové město podle obrazu nebeského Jeruzaléma, nebo architektura vyrostlá z barokní zbožnosti. Ale i pohled na celou českou krajinu posvěcenou svatyněmi a protkanou kláštery a školami nabízí svědectví vysoké kultury předků.

Zdaleka však nejde jen o stavby a krásné umění. Informace ze současného světa a setkávání s jinými kulturami nás upozorňují, že mnohé věci považované za samozřejmost nevyrostly samy od sebe, ale jako plody evangelia přijatého do života. I když v dějinách najdeme mnoho chyb, zvratů i skutečného zla a podobně i naše současnost má k ideálu velmi daleko, je naše země pokojná a příjemná k životu. Kolik úsilí asi vynaložili kazatelé, vychovatelé a rodiče učící odpouštět a nemstít se, nezabíjet a nekrást, pomáhat slabším, přiznávat lidskou důstojnost každému, respektovat svobodu, hledat pravdu a toužit po poznání Pravdy či pěstovat lásku k přírodě jako k Božímu daru. Jakým pokladem pro rozvoj dalších generací se staly harmonické rodiny založené na manželské věrnosti muže a ženy, v nichž děti zakoušely dostatek lásky a uprostřed většího počtu sourozenců se naučily vzájemným vztahům, kde rodiče investovali do dětí nejen peníze, ale především dobrou výchovu, aby je děti měly v úctě a oni se ve stáří mohli spolehnout na jejich péči! Myslím, že to byly nejúspěšnější důchodové pojišťovny.

Nic nebylo samozřejmě dokonalé a bez chyb. Slavíme dnes sv. Vojtěcha, prvního biskupa z české krve,
který dokonce dvakrát diecézi opustil a jako svatý Pavel odešel hlásat evangelium pohanům, když viděl,
že jeho úsilí doma je marné. Jen připomeňme jeho boj za svěcení neděle, zrušení pražských trhů s otroky nebo neuznávání příbuzenských sňatků, a nakonec i rodové nepřátelství, které vzplálo mezi Přemyslovci
a Slavníkovci. Život těch, kteří brali evangelium vážně, a příklady i přímluvy našich světců však časem pomohly problémy překonat.

Naše současnost je také součástí dějin, na které se budou dívat další generace. Na nás záleží, jestli s vděčností, nebo s kritikou. Naše problémy jsou jiné než v době svatého Vojtěcha, ale ne zas tak úplně. Nedávno jsem mluvit s gymnaziálním učitelem matematiky, který mě šokoval výrokem dvou mladíků, kteří prý nechtějí být dospělými, protože svět dospělých je hnusný. My si ho přece líčíme jinak! Nakonec jsem musel uznat, že k tak tvrdé kritice mají mladí dost důvodů. Jak často my dospělí myslíme jen na sebe, a ne na ně. Prosazujeme práva dospělých na úkor dětí. Žijeme na dluh, který mají oni splácet. Mnohým jsme nedovolili se narodit, a oni budou trpět nedostatkem pracovníků. Preferovali jsme svobodu rodičů měnit partnery a nerespektovali právo dětí na bezpečí, jistotu a stabilitu harmonického domova, na lásku otce i matky. Víme, že chceme-li vychovat úspěšného sportovce či hudebníka, musíme jeho talent intenzivně rozvíjet od útlého dětství, ale výchovu k mužské či ženské identitě zanedbáváme tak, že někteří nevědí, kdo vlastně jsou. Dokonce chceme uzákonit otrocké zneužívání žen k náhradnímu mateřství a jako už dlouho nerespektujeme právo nenarozených na život, tak máme uzákonit i zabíjení starých a nemocných skrývané pod tajemné slovo eutanázie. Ač malá země, jsme druzí největší výrobci pornografie na světě, a nikoho nezajímá, jak velké procento školáků má díky tomu narušený zdravý vývoj. Ty mladíky, co nechtějí do světa dospělých, bychom měli vzít asi vážně.

Moje slovo dnes není slavnostní ódou, ale není bez naděje. Právě pohled do našich dějin nás ujišťuje, že i nejtěžší krize mají řešení. Na nikoho nechci ukazovat prstem, ale všechny chci pozvat k společnému dílu obnovy, která se jistě podaří, když se necháme vést Kristem, když začneme každý u sebe, když se nebudeme proti nikomu vymezovat, ale podle evangelia milovat každého, ať už jako přítele či nepřítele. Chce to vyjít ze sebe a hledat dobro druhého, dívat se nejen ze svého úhlu pohledu, ale i očima toho druhého, a pokorně se ptát na radu Boha. Svatý Pavel nám dnes dobře poradil: Žijte ve spojení s Kristem, na něm stavějte, v něm buďte zakořeněni a nedejte se zotročit smýšlením pouze lidským.

Jsem rád, že jsou tu dnes s námi biskupové z Indie a Afriky či Běloruska, v jejichž diecézích je církev plná života a roste i přes nemalé vnější těžkosti. Oni jsou pro nás povzbuzením. My jim pomáháme prostřednictvím Charity, která v Africe vybudovala nemocnici a na mnoha místech, včetně Indie a Běloruska platí školní stipendia přes projekt Adopce na dálku, nebo společnosti Likvidace lepry, která v Indii vybudovala dvě nemocnice a podporuje leprosária a další nemocnici v Africe.
Při této příležitosti rád děkuji Charitě i Likvidaci lepry a všem jejich spolupracovníkům a podporovatelům, protože to je jedno z výrazných znamení zdravého křesťanského života v naší diecézi.

Rád děkuji též církevním školám, které se nasazují pro dobrou formaci dalších generací, a pastoračním centrům, která slouží hlavně rodinám a mládeži. A dnes, kdy slaví můj předchůdce otec kardinál Dominik osmdesátiny, děkuji také jemu za vše, co udělal pro dobro církve a společnosti. Děkuji všem, kteří věrní odkazu sv. Vojtěcha se nasazují pro evangelizaci naší země, aby naplňovali své poslání být světlem, solí a kvasem ve společnosti, protože dar víry a poznání Boha jsme dostali proto, abychom mohli být užiteční. Zvláště pak děkuji všem, kteří s Boží pomocí dnes začnou nově sloužit své vlasti v duchu evangelia a podle Boží vůle, a věřím, že i na naši nelehkou dobu se budou další generace jednou dívat s hrdostí a uznáním, že i je naplní vděčná radost.

Bůh nám pomáhej.