Kázání arcibiskupa Stanislava Přibyla v předvečer svátku sv. Jana Nepomuckého

15. 5. 2026 v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha (záznam celé mše svaté na Katedrála TV)

Mluvit, když je třeba, mlčet když je třeba

Bratři a sestry,

scházíme se dnes v naší katedrále blízko hrobu svatého Jana Nepomuckého, v srdci naší země i v srdci církve v Čechách, v předvečer svatojánského svátku. Přicházíme ke světci, který je našemu národu blízký možná víc, než si někdy uvědomujeme, světci, který je známý po celém světě tak, že se má za to, že by to mohl být nejznámější Čech vůbec. Jeho sochy stojí na mostech, u cest, v kaplích i na návsích, vyobrazení svatého v kanovnickém oděvu s palmou a křížem v rukou patří prostě ke krajině Čech. Ale svatý Jan není jen tichou postavou minulosti. Je svědkem, který má co říci i dnes.

Pro mě, jako pražského arcibiskupa, má dnešní slavnost zvláštní rozměr. Svatý Jan z Pomuku byl generálním vikářem mého předchůdce na tomto biskupském stolci, třetího pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Sloužil církvi v době napětí, tlaku a mocenských zápasů. Nestal se hrdinou proto, že by vyhledával konflikt. Stal se jím jaksi mimoděk, jen proto, že zůstal věrný. Věrný Kristu, věrný církvi, věrný svěřené službě. K této věrnosti nejbližšího spolupracovníka svého arcibiskupa se záhy ve zbožné tradici přidává věrnost zpovědnímu tajemství, které chránil, když odmítl prozradit, co mu bylo v této svátosti svěřeno.

První čtení z knihy Zjevení nám otevírá pohled do nebe. Svatý Jan apoštol vidí veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků. Stojí před trůnem a před Beránkem, jsou oděni v bílém rouchu, s palmami v rukou. A slyší otázku: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ Odpověď zní: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení.“

Tato slova patří všem mučedníkům. Patří těm, kdo prošli zkouškou a neuhasili v sobě světlo víry. Patří také svatému Janu Nepomuckému. Bělost jeho roucha není neposkvrněností života člověka, který se nikde neušpinil, protože se o nic nepokusil, neriskoval, že udělá chybu, a tak nic neudělal a nedokázal. Jeho roucho je bílé, protože bylo vypráno v Beránkově krvi. Janova bělost je ryzost člověka, který se neopřel o svou moc, výmluvnost ani politickou obratnost, ale o Krista a jeho církev.

Je dobré si připomenout, že mučedník není člověk, který by snad pohrdal životem. Právě naopak – mučedník ví, že život je tak vzácný, že ho nelze zachránit za cenu zrady pravdy. Mučedník si je vědom toho, že jsou hodnoty, bez nichž člověk přestává být sám sebou. Svědomí, věrnost, důvěra, tajemství, které chrání lidskou duši před veřejným zneužitím – to nejsou okrajové věci, ale prostory, kde se rozhoduje o důstojnosti člověka. To je třeba slyšet zvláštně dnes, kdy jsou tyto skutečnosti v ohrožení.

Svatý Jan Nepomucký bývá nazýván mučedníkem zpovědního tajemství. V tomto znamení k nám promlouvá i dnes svými pěti hvězdami na svatozáři, které jsou vyjádřením slova „tacui“ (mlčel jsem) i svým prstem na ústech. Žijeme ve světě, v němž se mnoho mluví, ale málo naslouchá, mnoho zaznamenává, ale málo ukládá v srdci, mnoho zveřejňuje, ale málo zvěstuje. Slova se šíří rychleji než kdy dřív, ale jsou často jen šumem nebo pěnou dní. Někdy jako by se zdálo, že člověk má cenu jen tehdy, když je viděn, lajkován a komentován. Právě v tomto stavu věcí nám svatý Jan připomíná, že existuje také posvátné ticho. Ticho, které není prázdnotou, ale službou, ticho, které chrání druhého, které nechce slabost druhého vlastnit, ale uzdravovat ji milosrdenstvím.

Zpovědní tajemství, někdy až příliš komentované a posuzované, zdaleka není jen církevní pravidlo. Je totiž znamením Božího jednání s člověkem. Bůh neponižuje hříšníka tím, že by jeho hříchy a rány vystavil davu. Bůh zve člověka k pravdě, ale činí to tak, aby jej zachránil. Kristus zná pravdu o každém z nás, a přesto k nám přichází jako Beránek, který snímá hříchy světa. Církev proto musí být místem, kde se člověk nemusí bát pravdy, protože ví, že pravda je spojena s milosrdenstvím. A právě zpovědní tajemství je prostorem, kde se to může dít. Nechrání zpovědníka, ale kajícníka.

Druhé čtení z listu Římanům nám klade otázku, která zní jako pevná skála: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Apoštol Pavel neříká, že proti nám nikdo nevystoupí. Dobře ví o soužení, útlaku, pronásledování, nebezpečí i smrti. Ale říká něco hlubšího: nic z toho nemá poslední slovo. „Ani smrt, ani život… ani nic přítomného, ani nic budoucího… nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši.“

To je víra mučedníků a to je i víra svatého Jana. Nešlo mu o vítězství nad nepřáteli, ale šlo mu o to, aby nebyl odloučen od Kristovy lásky. Kdo se drží této lásky, může být umlčen, ale nemůže být poražen. Může být shozen do řeky, ale jeho svědectví se neutopí. Může zemřít v noci, ale jeho památka se stane světlem jako ve dne.

Evangelium nás dnes přivádí k Ježíšovým slovům apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi!“ Ježíš své učedníky neklame. Neposílá je do světa s příslibem pohodlí. Říká jim, že budou vydáváni soudům, voděni před vladaře a krále, nenáviděni pro jeho jméno. Ale zároveň jim dává zaslíbení: „Nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit… nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce.“

Tady je tajemství křesťanského svědectví. Někdy máme mluvit, a někdy máme mlčet. Ale v obojím má skrze nás mluvit Duch Otce. Jsou chvíle, kdy je mlčení zbabělostí. A jsou chvíle, kdy je mlčení nejvyšší odvahou. Svatý Jan Nepomucký to uměl rozlišit. Nemlčel proto, že by neměl co říci. Mlčel proto, že mu bylo svěřeno něco, co nepatřilo moci tohoto světa. Jeho mlčení nebylo únikem. Bylo vyznáním. Mluvil svým postojem, nikoli slovy.

A tak dnes prosme svatého Jana Nepomuckého, aby se přimlouval za celou církev, za naši arcidiecézi, za tuto zemi, za všechny, kdo nesou odpovědnost ve veřejném životě, i za všechny, kdo jsou vystaveni tlaku, aby umlčeli nebo dokonce zradili své svědomí. Prosme za kněze, aby byli věrnými služebníky Božího milosrdenství. Prosme za zpovědníky, aby v nich lidé potkávali pevnost pravdy a něhu Kristova srdce. Prosme také za všechny, kdo nesou ve svém nitru bolest, vinu nebo strach, aby našli cestu k Beránkovi, který vodí k pramenům živé vody.

A prosme především za sebe, abychom nebyli lidmi laciných slov. Dej Bůh, abychom chránili dobré jméno druhých a nepředávali dál to, co zraňuje, abychom uměli mluvit, když je třeba bránit pravdu, a mlčet, když je třeba chránit důstojnost člověka.

Svatý Jane Nepomucký, knězi Kristův, věrný služebníku církve, mučedníku věrnosti a ochránce svěřeného tajemství, oroduj za nás. Amen.

† Stanislav Přibyl, CSsR, arcibiskup pražský