Homilie Mons. Jana Graubnera na Popeleční středu

Přinášíme homilii Mons. Jana Graubnera, kterou pronesl na Popeleční středu 18. února 2026 ve svatovítské katedrále.

Popeleční středa_luciehorníková
Foto: Lucie Horníková/Člověk a Víra

Drazí bratři a sestry,

vstupujeme dnes do postní doby, ve které ovšem nejde jen o půst od jídla.  V postní době máme především pracovat na proměně a obnově svého života, abychom se k Velikonocům obnovili a mohli žít plně jako křesťané. Proto je namístě ztišení, abychom si mohli uvědomit, nakolik náš život odpovídá zásadám evangelia a Božím plánům pro náš život. Vidět, jak vypadá náš vztah s Bohem i s lidmi kolem nás. Při zpytování svědomí nejde jen o hledání hříchů, ale taky o zahledění se na ideál. Jak si Bůh představuje náš život? Co od nás čeká Bůh. To je výzva, veliké poslání a taky čest.

Poznání reality, uznání, že nám k dosažení cíle něco či mnoho chybí, není důvod k depresi. Věříme, že nás Bůh opravdu miluje takové, jací jsme, ale zve nás dál a nabízí nám pomoc k dalšímu růstu. To je velmi povzbuzující. Máme před sebou 40 dnů, které jsou určeny k tomu, abychom nejen mapovali situaci, ale taky obnovili autentické vztahy, navázali znovu dialog s druhými, načerpali sílu k potřebným krokům a vrátili se k tomu, co dělá život křesťana křesťanským. Nejde pouze o lidské úsilí. Nezáleží jen na nás. Bůh nám nabízí svou milost. Půst je tedy příležitostí k naslouchání Božímu slovu a přizpůsobení našeho života podle něho.

Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice. Církev ho uchovala do dnešní doby. Symbolicky naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem pravdu o svém životě, vyznává své nepravosti, svůj hřích a vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel je symbol smrti a nicotnosti. Konkrétně ten náš vznikl spálením kočiček, kterými jsme radostně mávali při radostném průvodu o Květné neděli. Mohou být znamením zašlé slávy, zhroucených plánů, projektů, které nevyšly, děl, která zkrachovala, vztahů, které se rozbily… Jako ten popel byl požehnán, aby se stal znamením pokání, tak ať přijme Pán všechny naše minulé neúspěchy, aby se pro nás staly okamžiky prozření, pokání a nové volby Boha.

Abychom o Velikonocích nechali opravdově žít a vládnout ve svém životě Zmrtvýchvstalého, připravme se a využijme času k potřebnému tréninku vůle, abychom uměli zapřít naše staré já a chtít to, co chce Pán. Všichni, kteří znají zkušenosti vlastní či blízkých s odvykáním, s osvobozováním od závislostí, třeba od alkoholu, kouření či drog, ale taky mobilu a her, dobře vědí, že k osvobození je nutná pevná vůle a pomoc odborníků. Podobné je to při osvobozování od pout hříchu. Potřebujeme nejen odpuštění, ale i doprovázení duchovních vůdců či zpovědníků. Dobré rady však nejsou k ničemu, když se jimi neřídíme. Ani ochota poslouchat však nepomůže, když chybí pevná vůle. Tu je třeba cvičit. Postní snaha něco si odříkat může pomoci právě k cvičení vůle potřebné k dosažení cíle, kterým je svoboda a radost. Velkou pomocí bývá změna prostředí či přerušení kontaktů.

Změna prostředí může taky znamenat více času s Pánem při bohoslužbě, při modlitbě nebo četbě Písma či Katechismu, prostě si navyknout na toho, kterému chceme dávat více místa ve svém životě, prožívat vědomě milou přítomnost Boha po celý den, vychutnávat štěstí z jeho blízkosti. Tím roste láska probouzející touhu po hlubším poznání milovaného a touha líbit se mu, podobat se mu.

Ježíšova výzva k obrácení a k pokání nemíří především na vnější skutky, ale na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by vnější kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení zas vede k tomu, aby se nový postoj projevil i navenek.

K nejčastějším problémům dnešní doby patří komunikace s těmi nejbližšími. Schopnost odpustit a začít znovu. Nečekat, až se druhý omluví, ale odpouštět jako první, jako i nám odpouští Kristus. Milovat bez podmínek, protože Bůh, kterému otevíráme srdce, je láska, která miluje proto, že je láska. Miluje všechny, protože nemůže nemilovat. Miluje až na kříž, z něhož pramení naděje.

Ve světě, v církvi i v mnoha rodinách je dnes naděje málo. To se však může změnit. A každý z nás na tom může mít podíl. Byla by to veliká věc, kdyby se podařila. Radost velikonočního vzkříšení by vyšla z kostelů a rozdávala naději. Máme před sebou čtyřicet dní. Zajeďme na hlubinu a nebojme se. Stojí to za to.