Homilie Mons. Jana Graubnera ze setkání řeholníků a řeholnic

Přinášíme homilii, kterou pronesl 7. února 2026 při setkání řeholníků, řeholnic a zasvěcených osob apoštolský administrátor pražské arcidiecéze Mons. Jan Graubner.

Milé sestry a drazí bratři, milovaní přátelé Kristovi,

Svátek uvedení Páně do chrámu slavíme jako den zasvěceného života. Hledíme na dítě Ježíše, které přinesli do Chrámu, aby naplnili Mojžíšův zákon o prvorozencích zasvěcených Bohu. Slyšíme Simeona, který prohlašuje, že už může zemřít, protože uviděl Spásu. My přicházíme jako ti, kteří nebyli zasvěceni ze zákona, ale ze svobodného rozhodnutí, protože jsme přijali Boží pozvání. Možná, že po letech, kdy naše nadšení pro Krista bylo na vrcholu, vychladlo. V jistém smyslu je to přirozené, protože nejsme stále mladí, i když podle ducha snad ano. Proto nás církev zve, abychom dnes naše darování se Kristu obnovili. Znovu mu dali první místo ve svém životě.

Často vzpomínáme na silné chvíle svého povolání. Připomeňme, že rozlišujeme tak zvané první a druhé volání. Při prvním jde Ježíš k člověku a mluví jeho jazykem. Při druhém má člověk přijmout Ježíšovo vidění a jeho řeč. První povolání je podle kultury. Ježíš, který se stal člověkem, aby přijal naši kulturu, povolal rybáře Petra, aby se stal rybářem lidí (Mt 4,19). Tomu Petr rozuměl, a radostně to přijal. Teprve po bližším poznání Krista skrze život s ním a po zkušenosti, která mu pomohla lépe poznat sebe při zapření Krista, po kajícím pláči, kdy si sáhl na dno, a po trojím vyznání lásky mu Ježíš svěří církev, předpoví mučednickou smrt a vyzve: následuj mě (Jan 21,19). A Petr přijme druhé povolání. Sv. Ignác hledající vojenskou slávu a úspěch byl nejprve povolán do Svaté země. To přijal, protože si představoval, že vykoná něco velikého pro Krista. Až poznal Pána lépe, byl veden k opuštění sebe a přijetí Boží vůle. Teprve pak se stal nástrojem velké obnovy církve.

Tak je to i s povoláním ke kněžství a do řehole. Bůh volá podle našeho zaměření, zájmu a záliby. Ale pak musí následovat hlubší poznání skrze důvěrný život s Ježíšem a přijít i krize, protože druhé povolání je povoláním k plnému zřeknutí se sebe a přilnutí ke Kristu, přenesení těžiště ze sebe do Boha, doslova zabití vlastní vůle, jak píše sv. Terezie, a plnému přijetí vůle Boží. Ty dva kroky nejde dělat současně. Člověk musí zrát. Nyní se už neptá, co má dělat, ale jak být. Kdo je takto svobodný od sebe, kdo už nehledá sebe, je dobře připraven ke službě v církvi.

Kdo nepřijme druhé povolání, odchází s pocitem zklamání jako bohatý mladík v evangeliu (Mt 19, 22), nebo ti, kteří nepřijali eucharistickou řeč (Jan 6,66), protože nedosáhl svého. Je zklamaný. Nebo zůstane ve službě, ale jako nerozvinutý, zdeformovaný, jako karikatura kněze či řeholnice bez ohně. Už nezapaluje v lidech lásku ke Kristu, už nemá ochotu přijmout úkol tam, kde je třeba. Možná podává skvělé pracovní výkony, možná dělá kariéru či hledá pohodlí. Zapomíná na poslání učedníka, který si nemá brát na cestu nic a jít jako misionář k lidem a hlásat radostnou zvěst o Božím království a uzdravovat (Lk 9, 1-6 a 10, 1-12). Přijmout druhé povolání je nutné k tomu, aby mohl najít pravé uspokojení a radost ne z toho, co dokázal, ale že jeho jméno je zapsáno v nebi (Lk 10, 20).

Někteří tak zvaně zesvětští, jiní se zaměří na zbožnost či obřadnost a světu se uzavřou. Jedni se veřejně ke Kristu nehlásí, jdou sice mezi lidi, ale nepřinášejí Krista. Jiní své svědectví věrnosti zjednoduší na kleriku či hábit, ať je to vhod či nevhod, a uzavřou se. Ti také Krista lidem nepřinášejí, protože lidé mají dojem, že jsou z jiného světa a nedá se s nimi hovořit. Celé generace jsou pak pro církev ztraceny. Ne všichni jsou však takoví.

II. vatikánský koncil o řeholnících říká: Čím vroucněji se spojují s Kristem darováním sebe v celém rozsahu svého života, tím více se obohacuje život církve a tím plodnějším se stává její apoštolát.[1]

 Zasvěcení tedy žijí pro Krista a pro církev. Ne pro sebe. Mají jasný směr a už se netrápí hledáním, protože následují Krista, na něhož upřeli svůj zrak. Mají jednoduchý život a žádné zbytečné problémy, protože se nestarají o sebe jako ostatní. Už totiž nepatří sobě, protože se darovali Kristu. Nejsou překvapeni, když je něco jinak, než si představovali, protože dali Kristu právo na to, aby si s nimi dělal, co bude chtít. Objevují stále nová dobrodružství. Jejich pokoj pramení z jistoty, kterou dává důvěra, že On se umí postarat o to, co mu patří.

Papež František říká v knize Síla povolání: S láskyplnou vášní se nebojíme pouštět do věcí s vervou, jako fotbalový brankář, který pochytá všechny střely z kterékoliv strany, a neustále máme na zřeteli toho, komu jsme se zavázali. Ježíšova přítomnost je nade vše. Právě v tom spočívá síla zasvěceného života. Není-li v něm přítomen Ježíš se svým slovem v evangeliu a se svou inspirací, zasvěcený život nemůže fungovat. Bez láskyplné vášně pro Ježíše nemůže mít budoucnost… Prožívejme radost ze svého zasvěcení. Svědectví radostného zasvěcení je důležité. To je nejlepší reklama.

A pro praktický život s Bohem nám radí: Dobře se modlit znamená umět správně přistupovat k Bohu, klanět se mu, vnímat, že ho potřebujeme, s pokorou a s vědomím vlastní hříšnosti, jako dítě…  Klanět se znamená říkat: „Ty jsi veliký, já nejsem nic.“ Znamená to přebývat v Boží přítomnosti… Potřebujeme znovu objevit schopnost klanět se Otci v Duchu a v pravdě, což se samozřejmě rozvíjí i při tiché modlitbě během adorace.

Prožíváme Rok sv. Františka, který vyhlásil papež Lev u příležitosti osmistého výročí Františkova narození. V dopise, kterým rok vyhlašuje, píše: Kéž příklad a duchovní odkaz tohoto světce, silného ve víře, pevného v naději a horlivého v činorodé lásce k bližním, vzbudí v každém z nás přesvědčení, jak je důležité důvěřovat v Pána, žít život věrný evangeliu, přijímat a osvěcovat vírou a modlitbou každou životní situaci a každý čin.

Kéž naše dnešní nové rozhodnutí pro Krista obnoví vaše komunity i celou místní církev, za niž neseme společnou zodpovědnost!

Jan Graubner

[1] Dekret o obnově duchovního života Perfectae caritatis (PC 1)