Kázání biskupa Wasserbauera ze slavnosti Božího Těla

Přinášíme kázání biskupa Zdenka Wasserbauera, které pronesl 16. června během bohoslužby v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha při slavnosti Těla a Krve Páně.

Letošní slavnost Těla a Krve Páně prožíváme uprostřed mezi připomínkou 80. výročí vypálení Lidic a vypálení Ležáků. Tyto připomínky jsou také aktuální díky probíhající válce na Ukrajině a obrázkům zničených měst a vesnic, které nám přináší zpravodajství. Mezi těmi, kteří byli toho 10. června 1942 v Lidicích zastřeleni, byl také farář Josef Štemberka. Myslím, že tato postava nám může dobře posloužit k novému uchopení a prožití letošní slavnosti Božího Těla.

P. Štemberka byl takový, řekl bych normální farář, který měl své dary, ale také své slabosti. Byl ale věrný svému kněžskému poslání až do konce a naplnilo se na něm evangelium o Dobrém Pastýři, který se stará o své stádo. Pro dnešní slavnost církev sice vybrala jiné evangelium, které je ale vlastně velmi blízké, protože jak jsme slyšeli:  Dvanáct apoštolů přistoupilo k Ježíšovi a řekli mu: „Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě.“ Odpověděl jim: „Vy jim dejte jíst!“  – tedy vy se o ně postarejte, když je třeba se o ně postarat!

P. Štemberka se o svůj lid po celou dobu staral (byl v  Lidicích farářem od roku 1909, tedy 33 let – jakoby symbolická Kristova léta!), dobře se staral, a to různým způsobem a proto si i přes různé těžkosti a protivenství nakonec u obyvatel Lidic získal velký respekt a úctu;  vzhledem k dnešní slavnosti bych zmínil určitě to, že věrně, každý den slavil mši sv. – a slavil ji vždy připravený, soustředěný, upravený, měl k Eucharistii velikou úctu a věděl, že je pramenem, základem, největším pokladem naší víry.

V souvislosti s probíhající válkou na Ukrajině bych také rád zmínil, že když vypukla už 1.sv.válka, pokládal to za katastrofu a dělal, co mohl: jednak zavedl pravidelné bohoslužby za mír ale, protože válečné rekvizice přinesly velikou bídu, intenzivně se staral o chudé, zejména o děti, kterým dával jíst a i jinak o ně pečoval (mimochodem, děti ho doslova milovaly i jako učitele náboženství, katechetu). Opět tedy odkaz na dnešní evangelium: „Vy jim dejte jíst!“

Určitě je třeba zmínit to, že když je v Kladně na předepsané zkoušce z němčiny den před vyhlazením vesnice, už se začaly stavět zátarasy, už bylo něco ve vzduchu a on byl několika lidmi varován, aby se do Lidic už nevracel, že se něco zlého chystá. Ale on řekl: Musím jít ke svým! Musím být se svými! – toto víme jistě! Jestli mu také pak byla nabídnuta milost, aby mohl už z obsazených Lidic odejít, se možná s jistotou nikdy nedozvíme. Ale víme, že cítil odpovědnost za své farníky a povinnost být s nimi i kdyby se něco hodně zlého mělo stát.

Na neděli 7. června 1942 připadla Slavnost Božího Těla a farář Štemberka tak jako každý rok několik dní předtím vše pečlivě připravoval (průvod, venkovní oltáře, výzdobu, hudbu, atd.). Ve vzduchu byl strach a napětí protože už 4. června vtrhlo do Lidic gestapo a prohledávalo domy i faru. V sobotu – den před Božím Tělem – přijel ale četnický strážmistr se zprávou, že letošní Božítělový průvod byl zakázán! A tak se mohla sloužit jen mše sv. v kostele sv. Martina. Byla to poslední mše sv., kterou měl P. Štemberka se svými farníky. Kostel byl úplně plný! A bylo Boží Tělo!

Víme, že v ten osudný den 10. června byli chlapi rozděleni na 2 skupiny a ti, kteří byli se Štemberkou, byli jiní, když šli na popravu: byli klidnější, vyrovnanější, statečnější, neprosili zoufale a poníženě o milost své vrahy – bylo to díky Štemberkově přítomnosti mezi nimi, jeho útěšným povzbudivým slovům, jeho modlitbám. Je jasné, že jim viatikum podat nemohl, v té době už byla Nejsvětější Svátost zneuctěná, pošlapaná a ciborium ukradené – i to je válka – ale dal jim svátostné rozhřešení, které je plodem Kristovy oběti na kříži, kterou zpřítomňujeme na oltáři a mimo mši sv. můžeme adorovat.

Dovolím si dnes zmínit ještě jednu zajímavost: parašutista Karel Čurda přišel 16. června 1942 na pražské gestapo do Petschkova paláce a dobrovolně nacistům vyzradil vše, co věděl o svých spolubojovnících a jejich podporovatelích z řad domácího odboje, a tím zavinil mučení a smrt desítek či stovek lidí. Dneska je také 16. června! A tak nás může ještě více oslovit dnešní 2. čtení,které je Pavlovou katechezí o ustanovení Eucharistie a zároveň nejstarším textem o ustanovení Eucharistie!

A konkrétně slova o zradě našeho Pána: „Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává.…“ – myslím, že apoštolu Pavlovi šlo o to zdůraznit ten moment zrady a kontext zrady, aby to jeho posluchači otřáslo a více se soustředili a uvědomili si vážnost situace… K ustanovení Eucharistie nedošlo během příjemného večera, kdy sedíme v dobré restauraci nebo doma na zahradě u grilu, někdo připravuje dobrá jídla, je zde kvalitní pivo a víno a je prostě pohoda a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo zkazit… Ne, atmosféra při Poslední večeři byla napjatá, protože Ježíš při ní označuje zrádce a říká: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdy by se byl vůbec nenarodil.“ (Mk 14,21)

Apoštol Pavel to říká také proto, že chce ustanovení Eucharistie zasadit do konkrétního historického okamžiku, aby zabránil pokušení udělat z toho nějakou kultickou legendu: tak jako Kristus skutečně vstoupil do dějin a stal se člověkem, tak nám zanechal jako památku své smrti a zmrtvýchvstání své Tělo a svoji Krev – toto je skutečnost, nepohybujeme se v rovině nějakých obrazů nebo nějakých symbolů.

A tak dnes při průvodu můžeme přemýšlet o svých současných nebo životních zradách; anebo prosit Pána, abychom ho nikdy v životě nezradili… Anebo můžeme přemýšlet o tom, jak většinou prožíváme mši sv. či adoraci?

Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen… – lépe by to bylo přeloženo (vzhledem k imperfektu): „kdy byl zrazován, kdy byl vydáván!“ – on nebyl zrazen jen Jidášem ale i ostatními… A byl pak během dějin svými učedníky znovu a znovu zrazován až do dnešních dnů. Přichází mi na mysl zrady:

Proto sv. Pavel jinde říká: On byl vydán pro naše provinění (pro naše zrady!) a vzkříšen pro naše ospravedlnění. (Řím 4,25)

Už budu končit, ale ještě bych rád citoval papeže Františka, protože jeho slova myslím krásně dokreslí toto téma zrady: V křehkosti eucharistie vyniká ještě jedna síla: síla milovat ty, kdo chybují. Právě v noci, kdy je zrazen, nám Ježíš dává chléb života. Dává nám největší dar, zatímco ve svém srdci cítí nejhlubší propast: učedník, který s ním jí, který namáčí své sousto do téže misky, ho zrazuje. A zrada je největší bolestí pro ty, kdo milují. A co dělá Ježíš? Na zlo reaguje větším dobrem. Na Jidášovo „ne“ odpovídá svým „ano“, svým milosrdenstvím. Netrestá hříšníka, ale dává za něj svůj život, platí za něj. Když přijímáme eucharistii, Ježíš dělá totéž s námi: zná nás, ví, že jsme hříšníci, ví, že děláme mnoho chyb, ale nevzdává se spojení svého života s naším. Ví, že ji potřebujeme, protože eucharistie není odměnou svatých, nýbrž chlebem hříšníků. Proto nás nabádá: „Nebojte se! Vezměte a jezte!“ (promluva před Angelus, 6.6.2021)                                                                                 

Kristus svým utrpením a smrtí naplnil Boží plán spásy; On byl vydán a nechal se vydat, protože miloval svého Otce a miloval také nás. A všichni, kdo rádi adorují, snad mají tuto zkušenost Boží lásky, která z Eucharistie vyzařuje! Pak můžeme věrohodně vyjít průvodem do našich ulic a na náměstí, abychom svědčili o víře v Boha, který nás miluje a zachraňuje! Pak by nás neměli někteří obviňovat z toho, že Božítělové průvody jsou folklorem nebo do dnešní doby se už nehodící manifestací… Snažme se tedy v tomto duchu prožívat i letošní Slavnost Božího Těla!