Přednáška kardinála Dominika Duky na eucharistickém kongresu

Přinášíme text přednášky kardinála Dominika Duky, kterou pronesl v pátek 10. září na Mezinárodním eucharistickém kongresu v Budapešti. Před jejím proslovením udělil zlatou Svatovojtěšskou medaili Arcibiskupství pražského Jeho Eminenci Charlesi Maungovi Bo za jeho statečný postoj v zápase o svobodu církve a základní lidská práva. (Stručné představení kardinála Bo naleznete pod textem přednášky.)

Vážení přítomní, sestry a bratři, dámy a pánové, milí přátelé,

S ročním zpožděním se setkáváme zde v Budapešti, o které se říká, že je jediným velkoměstem na východ od Vídně a stejně jako Vídeň odpočívá na modrém Dunaji. Je to vlastně dvojměstí Buda a Pešť. Buda s krásným královským palácem a s korunovačním chrámem sv. Matěje a Pešť s bazilikou sv. Štěpána krále, s budovou parlamentu, který upozorňuje každého návštěvníka Budapešti, že se nalézáme v zemi národa, který ctí svobodu a parlamentarismus, který je základním prvkem demokracie.

Setkáváme se zde při Eucharistickém kongresu, který nám připomíná základní heslo dokumentu Papežské komise pro MEK „Eucharistie spása světa“. Není to poprvé, kdy se Eucharistický kongres slaví zde v Budapešti, ale dříve, než si povšimneme historie Eucharistického kongresu v Budapešti, chtěl bych se vrátit k počátkům. Víme zcela jistě, že Eucharistický kongres souvisí se Slavností Těla a Krve Páně, s eucharistickými procesími, které byly často součástí i nedělní večerní liturgie. Myšlenka či vznik novodobé podoby Eucharistických kongresů nás přivádí do Francie do roku 1874 a to do známého středověkého sídla papežů, do Avignonu. Tato eucharistická slavnost se nezrodila jako projekt církevní hierarchie. Může nás překvapit, že první iniciátorkou je žena Marie Marthe Emilia Tamisier. Myslím, že je zapotřebí se ponořit do historie Francie, země nazývané „prvorozená dcera církve“, která však prochází svými velmi pohnutými dějinami. Kalvárie církve začíná jakobínskou revolucí. Datum Eucharistického kongresu v Avignonu nám připomíná pruskou okupaci Francie z roku 1871. Pruská armáda tehdy ponechala Paříž a můžeme říci celou Francii napospas levičákům a radikálům, kteří se inspirovali komunistickým manifestem a Karl Marx jim vyslovil pochvalu. Porážka komunardů je veškerou levicí oplakávána. O skutečnosti, kolik životů museli obětovat její odpůrci, a to jak z řad obyvatel, tak z řad církevních osob, nenalezneme v běžných publikacích ani na stránkách wikipedie jediné slovo. Mezi prvními obětmi komunardů je také pařížský arcibiskup Georges Darboy. Na jaře tohoto roku byl on i jeho společníci blahořečeni papežem Františkem, neboť je to 150 let od jejich zavraždění. Nástupce zastřeleného arcibiskupa pokládá základní kámen ke stavbě chrámu Sacré-Cœur na Montmartre v Paříži. Tento karmelitán a pařížský arcibiskup nám svým statečným postojem připomíná nezapomenutelného a statečného primase Maďarska, ostřihomského arcibiskupa, kardinála Józsefa Mindszentyho, kterého beatifikační proces se chýlí ke konci. Ve chvílích, kdy nástupce Petrův bude slavit Eucharistii zde na Náměstí hrdinů. Ve Varšavě bude blahořečen primas tisíciletí, primas Polski, kardinál Stefan Wyszyński. Omlouvám se za svoji nepřítomnost zde v Budapešti ale z povinnosti a vděčnosti za velkou pomoc, kterou kardinál Wyszyński poskytl v čase komunistické diktatury mé zemi a naší církvi musím být ve Varšavě! Žijeme v roce olympiády. Po oné kruté vraždě před sto padesáti lety pronesl slavnou chvalořeč na mučedníka, arcibiskupa Paříže Georgese Darboye, spoluzakladatel olympijských her vedle barona Coubertina, můj řádový spolubratr Henri Didon OP, autor olympijského hesla „Citius, Altius, Fortius“, který se též účastnil obrany u Verdunu. Deset let poté roku 1881 se ve francouzském městě Lille koná První světový eucharistický kongres. Kongresového jednání se účastní 350 účastníků a eucharistického průvodu necelých tři tisíce lidí. Mezi nimi Mons. De Segure a texaský biskup Dubois. Pokud jsme zneklidněni situací v důsledku čínského koronaviru a nešťastným sledem církevních událostí, které jistě oslabují počet účastníků, nemějme důvod k zármutku. Naopak si můžeme plně uvědomit, že i současný Druhý mezinárodní eucharistický kongres v Budapešti se koná v obdobné situaci jako se konal První eucharistický kongres, kterému předsedal papežský legát státní sekretář kardinál Eugenio Pacelli. Ten, který pak stál na místě svatého Petra v nejtěžších chvílích dvacátého století. V době nacistické a komunistické diktatury. V době, kdy naše země prožívaly okupaci tak jako tomu bylo před sto padesáti lety ve Francii.

Eucharistie, spása světa. V původním jazyce L’Eucharistie salut universel. Rozměr působení Eucharistie, jak můžeme pozorovat, je širší než náš svět, než naše planeta. Proto také Mezinárodnímu eucharistickému kongresu patří nezastupitelná priorita před všemi ostatními slavnostmi, protože můžeme s plným právem vyslovit větu: Ježíš Kristus, Syn Boží, pravý Bůh a člověk, je univerzálním Spasitelem. Je záchranou univerza. Dokument mezinárodní teologické komise nám ve svém druhém článku připomíná hluboké křesťanské kořeny, které jsou úzce spojeny s misijní prací krále sv. Štěpána na počátku 11. století (1000 – 1038). On přičlenil maďarský lid ke křesťanským národům Evropy. Dynastie Arpádovců darovala církvi celou litanii světců a světic a jako příslušník svatovojtěšské Visegrádské čtyřky mohu jen potvrdit, že svatí Štěpán, Gizela, Markéta, Alžběta, Kinga… nás propojují i pouty příbuzenstva s našimi světci, se světci polskými, ale i se světci německé krve. Proto plně platí úsloví: „Naše minulost je naší nadějí, naše budoucnost je Kristus.“ Tato slova jsou stále aktuální. V hymně kongresu z roku 1938 zde v Budapešti věřící zpívali: „Pane, dej, ať se všechny národy a země shromáždí v míru!“ Při této příležitosti se půl milionu lidí modlilo za mír mezi národy proti bezprostřední hrozbě války. Tato slova hymny kongresu zazněla také na Hradčanském náměstí při letošní Slavnosti Těla a Krve Páně, která byla součástí přípravy naší české církve pro účast na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde v Budapešti.

Doba koronaviru omezila nejenom naši účast na slavení Eucharistie ale také pro mnohé i možnost setkání, společenství, communio, s Eucharistickým Kristem. Mnozí se domnívali, i z řad kněží, i někteří biskupové, že právě v této chvíli vystupuje do popředí význam slova, promluv, přednášek a různých mediálních poselství. Nepochybuji o významu hlásání Evangelia, ale připomeňme si slova mezinárodní teologické komise: „Eucharistie je pramen, ze kterého tryská evangelizační energie círke. Je nejen vnitřní silou, ale také – v určitém smyslu – plánem. Ona je totiž způsobem bytí, které přichází z Ježíše na křesťana a skrze jeho svědectví se šíří ve společnosti a v kultuře. Aby se to stalo, je nutné, aby si každý věřící v osobním i společném rozjímání osvojil hodnoty, které Eucharistie vyjadřuje, postoje, které vnuká, životní předsevzetí, které vyvolává.“ Na konci této koronavirové doby můžeme dát za pravdu slovům papeže sv. Pavla VI.: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům, kteří něco dokazují činy než učitelům, kteří to vykládají slovy. A učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň svědky.“ Tato slova platí o našem společném apoštolovi sv. Vojtěchovi, platí i o sv. Štěpánovi a sv. Gizele. Platí o sv. Martinovi z Tours narozenému v Szombathely. Platí o sv. Janu Nepomuckém, o sv. Stanislavu, krakovském biskupovi … Platí také o sv. Janu Pavlu II. Platí o našich Visegrádských primasech – Mindszentym, Wyszyńském, Stepinacovi, Beranovi. Ti všichni nám dotvrzují slova dokumentu: všechna zřídla mé spásy jsou v tobě: účastí na Eucharistii se věřící utvrzují ve víře. Obnovují svou křesťanskou identitu, prohlubují společenství s Kristem a bratry. Křesťané žijící ve společnosti, kde panuje diktatura relativismu, tak mohou se zdviženou hlavou, pokojně a s odvahou, láskou a mírností, podle Kristova příkladu svědčit před světem o pravdě.

Náš Eucharistický kongres se koná v situaci, kdy jsme svědky, že v celosvětové společnosti probíhá barbarský a netolerantní zápas o převrat v naší civilizaci. Základní principy, které vyrůstají z kolébky lidské kultury na křižovatce Afriky, Asie a Evropy, v rodišti Ježíše Krista, jsou odmítány a nahrazovány hodnotami, které jsou v převleku idejemi marxismu, maoismu, anarchismu. Ideologiemi, které popírají jakoukoliv pravdu, tedy i Pravdu a nahrazují ji zlovolnou ideologií, kterou prosazují silou. Často používají i „archaický způsob boje“ – zbraně a demagogii, ale i moderní mediální lynč. Tyto ďábelské zbraně podle jejich představ nerelativizují veškerou pravdu a mnozí se obávají, že tyto zbraně jsou nepřemožitelné. Víme však, že Slovo věčné Pravdy je nepřemožitelné! Skutečnost vždy odhalí všechny náhražky a napodobeniny. A tak platí slova přípravy tohoto kongresu: „Lidem hledajícím Boha, ať už jsou jakéhokoliv společenského postavení, se kongres obrací skrze kérygma, prvotní evangelní zvěst: „Bůh, zdroj veškerého života, který bezvýhradně miluje každého svého tvora, nám posílá svého Syna, Ježíše, Spasitele, zachránce a vítěze.“ Světový eucharistický kongres je díkůvzdáním Kristu, oslavou Toho, který jediný je schopný obětovat život za druhé. A to je Jeho vítězství. Připomenu slova, která nás spojila v našem zápase i vítězství v roce 1989: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

“Naše společné „logo“, kterým začínáme a končíme každý den a otevíráme každou modlitbu je znamení kříže. Ve slovanských jazycích slovo křest je odvozeno od slova kříž. Pro naše předky pokřtěné cyrilometodějskou misií, jejíž hlavním organizátorem byl sv. Metoděj, jmenovaný panonským arcibiskupem a který prošel i přes maďarské území, je slovo křesťan odvozeno z kříže. Kříž je setkáním vertikály s horizontálou. Můžeme říci, že kříž je křižovatkou, na kterou musí vstoupit každý, kdo se rozhoduje na své životní cestě. Můžeme se ptát kudy, vzhůru či dolů, vlevo či vpravo. Uprostřed tohoto kříže vztyčený s rozpjatými pažemi spočívá Kristus a ve středu kříže Jeho tvář. Probodené srdce potvrzuje jediný zákon, zákon lásky, který nám odkázal. Prolévá krev za nás za všechny. Jeho krví zbrocená hlava zdobená trnovou korunou nám říká, že nikdy, ani ve zlomku vteřiny, na nás nezapomněl. Myslel, myslí a bude vždy na nás myslet. Věčný Logos, ukřižovaná Pravda. Ne, nepřesvědčuje nás demagogií, ani pouhými sliby, ani mediální spouští. On je svědek, který nás přesvědčil o Bohu Otci, principu a věčném smyslu univerza. On nás přesvědčil, že Bůh je dobrý, že Bůh je láska. Stejně jako je pravda, protože on je „Já jsem, který jsem.“

Nikdo z nás nestál u kříže, tam za nás stála jeho Matka Panna Maria, apoštol Jan, Maří Magdalena, svědci. Být svědkem je víc než být světcem. Nejprve musím být svědkem abych byl světcem. Ale Bůh nám dává příležitost být pod křížem, být přítomen jako oni. Ano, to je Eucharistie. Zpřítomnění toho, který se pro nás stal člověkem, ale také který pro nás rozevřel svoji náruč na kříži. Ano Eucharistická liturgie má svůj rytmus, má svá pravidla tak jako každý lidský čin. Ale Eucharistie není pouhý rituál, to není pouhá památka, je to skutečnost a proto přítomnost. Tak mohli poznat emauzští učedníci Krista, při lámání chleba, což je nejstarší označení Eucharistie. Chceme-li porozumět Kristově přítomnosti v Eucharistii, přijímáme ve víře slovo, resp. svědectví svědků. Naše křesťanská kultura a civilizace chápe člověka jako bytost, která patří této zemi, ale která v sobě nese jiskru Božího Ducha. Hovoříme o těle a o duši. Teologie i katechismus nás učí, že tajemství Krista, jeho přítomnosti v Eucharistii se děje na základě transsubstanciace, tedy přepodstatnění. Pokud jsme se neponořili do studia antické moudrosti filozofie Sokrata, Platona, Aristotela, pak této terminologii neporozumíme. Pokud ano a přijmeme univerzální pohled na celé stvoření a hovoříme spolu s Aristotelem v řeckém podání „hylé kai morfé“, tedy o látce a tvaru, chcete-li v latině o materii a formě, pak se před vámi nejprve rozprostře, převedeno do slov moderní fyziky a astrofyziky, ona hmota, která se ve svém vývoji dostává až k okamžiku těch mikročástic, které jsou součástí každého z nás. Každý z nás je shlukem mikročástic atomů, ale také molekul a buněk. Víme, že máme jistý tvar, formu, onen princip, který můžeme vidět naznačený v genomu, tedy v struktuře, která volá po logu. A proto se nesetkáváme s davem ale s jednotlivými lidmi, osobami. Proto se nesetkáme se sobím stádem, ale chceme-li soba pohladit, pak pohladíme jednotlivého soba. Hovoříme-li o přepodstatnění, připomeňme si slova učitele církve sv. Tomáše Akvinského: „tam kde lidské smysly slábnou, vítězí víra a rozum osvícený Duchem svatým“. A tak začínáme chápat i plnost slov. Eucharistie je spásou univerza, protože v přítomnosti Krista v Eucharistii se setkáváme pod vnějšími způsobami chleba a vína a uvědomujeme si, co znamená chléb, co znamená nápoj. A touto cestou nás učí teologie, která pracuje s filozofickými komponentami k nahlédnutí do velikého tajemství Ježíšovi přítomnosti, do tajemství Eucharistie. Papež František napsal v encyklice Laudato si‘: „Na vrcholu vtělení se chtěl Pán dotýkat našeho nitra skrze úlomek z hmoty. Nikoliv shůry ale zevnitř, abychom se s Ním mohli setkat v našem vlastním světě… V jednotě s vtěleným Synem v Eucharistii celý kosmos vzdává díky Bohu. Vskutku, Eucharistie je vlastně kosmickým aktem lásky… Eucharistie sjednocuje nebe a zemi, objímá a prostupuje všechno stvoření. Svět, který vyšel z Božích rukou se vrací k Němu, v radostném a plném klanění. „Eucharistická proměna“ je počátkem konečné přeměny, kam všechno tvorstvo směřuje. Podstatná proměna chleba a vína v jeho Tělo a jeho Krev vnáší do světa počátek radikální proměny jakési jaderné štěpení… V nejintimnějším místě našeho bytí dochází k proměně, která vyvolává přeměnu celého světa a zastaví se až v momentu, kdy Bůh bude všechno ve všech.“ Eucharistický pokrm – Tělo a Krev znamená, že přijímáme živého Krista. Podle biblické antropologie sídlila duše v krvi. Nepožíváme, ale přijímáme! I o tomto výkladu platí slova Martina Bubera, které napsal před 200 lety: „Civilizace zůstane živou do té míry, do jaké zůstane spojena se živým tajemstvím, ze kterého vzešla.“ Evropské civilizace se zrodily z tajemství Kristova. K tomuto živému prameni se máme vracet a připomínat si výzvu sv. Jana Pavla II.: „(Evropo,) v průběhu staletí jsi přijala poklad křesťanské víry. Ta je základem tvého společenského života na principech převzatých z evangelia a její stopy je možno vidět v umění, v literatuře, v myšlení a v kultuře národů. Avšak tato dědictví nepatří jen minulosti; je plánem pro budoucnost, který je třeba předávat budoucím generacím, protože je to základ života osob a národů, které společně daly evropskému kontinentu jeho tvářnost.“

Skutečnost, že se setkáváme s Kristem, s člověkem, Synem Panny Marie, tedy ženy – matky, nám plně rehabilituje obraz člověka podle biblické antropologie, kde člověk je definovaný „jako muže a ženu je stvořil“. A tak společenství věřících vidí v Marii „ženu Eucharistie“, svou nejzdařilejší ikonu a nazírá ji jako nenahraditelný vzor Eucharistického života. To nám připomíná nejenom slova muže církve, teologa a básníka, sv. Tomáše Akvinského, ale myslím, že každému z nás zazní i Mozartova melodie: Verum Corpus natum de Maria Virgine. Na oltáři kněz jménem liturgického shromáždění říká slova kánonu uctíváme slavnou Pannu Marii, rodičku našeho Boha a Pána Ježíše Krista. Spolu s námi takto vyznává mariánský kult i východní liturgie.Naše úvaha o Eucharistii v rámci Mezinárodního eucharistického kongresu je součástí liturgie církve. Církev není pouhou institucí, či jak se někteří domnívají, politickou či ideologickou nebo snad ekonomickou organizací. Eucharistie není myslitelná bez společenství církve, svědků Ježíšových. Eucharistie má univerzální rozměr, její působení přesahuje církev, lidstvo, všechny živé i zemřelé, objímá celé tvorstvo (Kol 1,15-17). Církev, která bude magnetem pro dnešního člověka je církví Eucharistie. Připomeňme si slova francouzského jezuity Henriho de Lubaca, slova, která zazněla na Druhém vatikánském koncilu: „Eucharistie buduje církev.“ Tak popsali církev první církevní otcové. Eucharistie činí církev dynamickou událostí. Instituce, struktura, vytváří církev zkamenělin. Církev bez Eucharistie v době covidu ztuhla, a proto potřebuje rozhýbat. Tak Eucharistický kongres zde v Budapešti může svědčit a musí být výzvou k pravé dynamice života ve svobodě, pravdě a lásce. Budapešť dokázala mnohé ve své historii. V zápase, kdy hájila celou křesťanskou Evropu. V zápase o svobodu víry a slova, o svobodu národa v roce 1956. Proto se domnívám, že je spravedlivé a výstižné i letošní setkání na Mezinárodním eucharistickém kongresu zde. Zde na Dunaji, kde ostrov sv. Markéty spojuje naše křesťanské dějiny.

Amen

…

J. E. kardinál Charles Maung Bo SDB se narodil r. 1948 v Mohle (v Myanmaru – Barmě). Jeho otec zemřel, když mu byly dva roky. Krátce nato byl svěřen otcům salesiánům v Mandalaji, kde získal solidní formaci. Poté vstoupil k salesiánům v semináři „Nazaret“, r. 1976 byl vysvěcen na kněze a působil ve farnosti v Loihkamu a v Lashiu. Po službě farního kněze byl poslán do Anisakanu jako formátor. V letech 1985 až 1986 sloužil jako apoštolský administrátor v Lashiu, a do r. 1990 jako apoštolský prefekt.

R. 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval diecézním biskupem Lashia. (Jeho biskupské heslo zní: „Omnia possum in eo“.) Tuto funkci vykonával do r. 1996, kdy se stal biskupem Patheinu. R. 2003 byl ustanoven metropolitním arcibiskupem Rangúnu a r. 2015 jej papež František na konzistoři jmenoval kardinálem s titulem kardinál-kněz ze Sant’Ireneo a Centocelle.