Lesy a víra

Moderní člověk v lesích hledá místo zklidnění, rozjímání, duševní očistu. Spirituální význam lesů je ale téma, které se v české sekulární společnosti netěší významnému zájmu. V polovině března uspořádal Jiří Hulcr, profesor ochrany lesy z University of Florida hostující na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze, otevírá téma spirituality v lesích prostřednictvím diskuse se zástupci duchovních institucí u nás.

Diskuse se za Arcibiskupství pražské zúčastnili Mons. ThDr. Jan Balík, PhD., generální vikář pro správu a organizaci Arcidiecéze pražské a Ing. Milan Mochán, ředitel Lesní správy Arcibiskupství pražského. Uvádíme odpovědi na některé otázky tak jak byly uveřejněny v časopise Lesnická práce č. 4/2021.

V lesích by naše hospodaření nemělo být moc patrné. K nepasečnému hospodaření, kde příroda souzní a pomáhá lesníkům, ke kterému jsme se přihlásili od samého počátku, nám kalamita nepřeje. V této souvislosti uvádím, že 80 % výměry lesů máme certifikováno systémem PEFC, 30 % FSC. To, že se nám někde daří lépe a někde hůře, připomínat lesníkům nemusím. Součástí a samozřejmostí naší práce je obnova sakrálních staveb, Božích muk, křížků, vyhlídek, lesních kaplí. Stejně tak musíme pečovat o doupné stromy, hnízdiště ptáků a vodní tůně. Péče o tato místa a úcta k lesu, jako společnému domovu, kde člověk může nacházet odpovědi na svoji duchovní dimenzi, by měla být naprosto samozřejmá ve všech lesích, nejen církevních.        

Je to velké téma a má řadu rovin. Od čistě filosofických až po čistě hospodářské. Myslím, že platí základní princip: duchovní člověk rozvíjí život a nikoli devastuje nebo ničí. Ale duchovní člověk také reflektuje skutečnost života v celém jeho průběhu – od vzniku, vypučení, přes růst, ale také zranitelnost „dětství“, přes zralost s jejími plody! Domnívám se, že by bylo naivní a nemoudré některou z uvedených fází popírat a potlačovat. Každý pozorný člověk tyto fáze v lese vidí. Je to fascinující učebnice nejen biologie, ale tajemství života, provázanosti biorytmů, tepu života, jehož jsme součástí. Tedy jinak řečeno, pokud nám leží na srdci budoucnost lesa s výhledem na další dvě generace, nebo ještě dál, připravujeme prostor pro každého, kdo chce rozjímat o životě, smrti, duchovní dimenzi člověka, i o tom, co nás přesahuje.

Lidé dnes „utíkají“ do přírody. Ať se považují za nevěřící či věřící, je příroda významnou součástí spirituální dimenze člověka. S rozvojem městských aglomerací, kde se příroda zúžila jen do parků, předzahrádek a stromů v chodníku, bude touha člověka po skutečném zážitku přírody mohutně růst! Lidé „prchají“ do přírody již řadu desítek let. Dnes vidíme módu exotických výjezdů, tedy do vzdálených hor, k moři, do výjimečných lokalit…

Je tomu přesně naopak. Bylo to právě v předkřesťanských dobách, kdy byla příroda chápána jako sídlo nejrůznějších temných a démonických sil, a teprve s příchodem judaismu a především křesťanství došlo k proměně tohoto přístupu. Biblický pohled na přírodu zdůrazňuje, že vše, co nás obklopuje, je dílem a darem Božím a je tedy dobré. Člověk má přírodu zodpovědně využívat a být za ni Bohu vděčný. Proto také církev vždy učila, že člověk je za své chování, včetně chování k přírodě, odpovědný. Chceme-li hovořit o historickém vztahu křesťanství k přírodě, musíme zdůraznit, že v Evropě došlo po pádu Římské říše k obrovské dekadenci a rozpadu celé společnosti. Byli to především benediktini, kteří učili lidi hospodařit a chovat se k přírodě jako správci Božího stvoření. Problémy, které dnes ve vztahu k přírodě řešíme, jsou pak v nemalé míře způsobené tím, že v novověku byl vztah k Bohu a následně i k přírodě postupně opuštěn a nahrazen snahou přírodu ovládnout a kořistnicky využít. Církev naproti tomu hovoří o nutnosti uskromnit se ve spotřebě a odmítá proto konzumní životní styl, jenž se na přírodě tak negativně podepisuje.

V současné době je katolická církev v ČR postavena před naprosto novou situaci. Tradice, kdy po staletí v lesích hospodařila, byla komunistickou totalitou přerušena, a lesy – nejednou zdevastované – jí byly vráceny ve chvíli, kdy se styl tohoto hospodaření dynamicky proměňuje. Jsme tak postaveni před úkol najít co nejefektivnější způsob, jak hospodařit v lesích způsobem, který bude na jednu stranu ziskový, na druhou stranu pak lesy zachová i dalším pokolením. Tato výzva je ale v současnosti narušena kůrovcovou kalamitou, která likviduje lesy v celé republice.

Tradiční křesťanský pohřeb začíná modlitbou v kostele a končí uložením rakve s ostatky zesnulého do země. Křesťanství přineslo vyváženou úctu k člověku a následně i k jeho tělesným pozůstatkům, a proto se církev snaží pohřbívat člověka tímto způsobem. Jsem přesvědčen, že takovéto pohřby ekologii nepoškozují a proto i nadále preferujeme pohřbívání do země.