Lesy a víra

Moderní člověk v lesích hledá místo zklidnění, rozjímání, duševní očistu. Spirituální význam lesů je ale téma, které se v české sekulární společnosti netěší významnému zájmu. V polovině března uspořádal Jiří Hulcr, profesor ochrany lesy z University of Florida hostující na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze, otevírá téma spirituality v lesích prostřednictvím diskuse se zástupci duchovních institucí u nás.

Diskuse se za Arcibiskupství pražské zúčastnili Mons. ThDr. Jan Balík, PhD., generální vikář pro správu a organizaci Arcidiecéze pražské a Ing. Milan Mochán, ředitel Lesní správy Arcibiskupství pražského. Uvádíme odpovědi na některé otázky tak jak byly uveřejněny v časopise Lesnická práce č. 4/2021.

Ing. Milan Mochán, Arcibiskupství pražské, Lesní správa

  • Jak se do způsobu obhospodařování církevních lesů Arcibiskupství pražského promítá duchovní dimenze a křesťanské hodnoty? (mají konkrétní vliv na hospodářské postupy?)

K dědictví našich otců zcela jistě náleží i křesťanství a jeho křesťanské hodnoty. Dovolím si za sebe zjednodušení. Jde zejména o úctu k bližnímu a pokoru před přírodou. Naplňování těchto hodnot je ale na každém z nás. Je nutné spravovat lesní majetek efektivně, přitom jednat slušně a dodržovat zásady morálky a etiky. Jak? Obnovujeme dobré vztahy s regionem tím, že zaměstnáváme místní obyvatele v pracovním poměru (dnes u nás pracují i celé rodiny). Stejný přístup máme i k živnostníkům, neboť splatnost jejich odměny je jako u výplaty. Pořádáme pravidelná setkávání před oltářem a posezení s poděkováním. Podporujeme farní a skautské tábory v lesích, setkáváme se s dětmi a školami v rámci akce „Den s panem polesným.“ Tyto akce se pomalu stávají tradicí.

Krizek-final
Nové Hamry, polesí Nejdek. Foto: Milan Mochán

V lesích by naše hospodaření nemělo být moc patrné. K nepasečnému hospodaření, kde příroda souzní a pomáhá lesníkům, ke kterému jsme se přihlásili od samého počátku, nám kalamita nepřeje. V této souvislosti uvádím, že 80 % výměry lesů máme certifikováno systémem PEFC, 30 % FSC. To, že se nám někde daří lépe a někde hůře, připomínat lesníkům nemusím. Součástí a samozřejmostí naší práce je obnova sakrálních staveb, Božích muk, křížků, vyhlídek, lesních kaplí. Stejně tak musíme pečovat o doupné stromy, hnízdiště ptáků a vodní tůně. Péče o tato místa a úcta k lesu, jako společnému domovu, kde člověk může nacházet odpovědi na svoji duchovní dimenzi, by měla být naprosto samozřejmá ve všech lesích, nejen církevních.        

  • Domníváte se, že formulování duchovních hodnot v lesním hospodářství může být pro les, lesní hospodáře i veřejnost prospěšné a jaké hlavní přínosy vnímáte? 

Je to velké téma a má řadu rovin. Od čistě filosofických až po čistě hospodářské. Myslím, že platí základní princip: duchovní člověk rozvíjí život a nikoli devastuje nebo ničí. Ale duchovní člověk také reflektuje skutečnost života v celém jeho průběhu – od vzniku, vypučení, přes růst, ale také zranitelnost „dětství“, přes zralost s jejími plody! Domnívám se, že by bylo naivní a nemoudré některou z uvedených fází popírat a potlačovat. Každý pozorný člověk tyto fáze v lese vidí. Je to fascinující učebnice nejen biologie, ale tajemství života, provázanosti biorytmů, tepu života, jehož jsme součástí. Tedy jinak řečeno, pokud nám leží na srdci budoucnost lesa s výhledem na další dvě generace, nebo ještě dál, připravujeme prostor pro každého, kdo chce rozjímat o životě, smrti, duchovní dimenzi člověka, i o tom, co nás přesahuje.

  • Jak podle vás hledání spirituality v přírodě moderním člověkem ovlivní lesnictví a myslíte, že se spirituální funkce lesů může přetavit do čtvrtého pilíře trvale udržitelného hospodaření v lesích?

Lidé dnes „utíkají“ do přírody. Ať se považují za nevěřící či věřící, je příroda významnou součástí spirituální dimenze člověka. S rozvojem městských aglomerací, kde se příroda zúžila jen do parků, předzahrádek a stromů v chodníku, bude touha člověka po skutečném zážitku přírody mohutně růst! Lidé „prchají“ do přírody již řadu desítek let. Dnes vidíme módu exotických výjezdů, tedy do vzdálených hor, k moři, do výjimečných lokalit…

Ale člověk postupně zjistí, že i obyčejný les za domem, má neuvěřitelnou atmosféru. Bude zákonitě růst požadavek tyto lokality chránit před dalším vymýcením a zástavbou. Les se, věřím, bude stávat „vzácným“ v očích lidí. Hrozí ale také převrácení tyto touhy chránit. Lidé budou natolik sklíčeni úzkostí, aby se lesu nic nestalo, že budou usilovat, aby se stal nedotknutelným, nejen pro hospodaření, ale pro člověka vůbec. A jak lze již dnes ukázat na mnoha lokalitách, tento přístup skutečnému zážitku lesa moc neprospěje. Teprve, až tyto dva proudy najdou moudrou společnou řeč, zakusíme „čtvrtý pilíř“ a stane se podstatnou součástí nejen lesního hospodaření, ale přístupu k přírodě vůbec. 

Olympus digital camera
Polesí Spálené Poříčí. Foto: Václav Přibáň

Mons. ThDr. Jan Balík, Ph.D., Generální vikář pro správu a organizaci Arcidiecéze pražské.

  • Americký historik Lynn T. White podrobil křesťanství kritice jako zdroje myšlení směřujícího ke ztrátě vztahu k prostředí. Podle francouzského filosofa Ronalda Bechmanna způsobilo křesťanství dosud nejradikálnější zlom ve vztahu člověka k lesu – například tém, že se církev snažila vymýtit pohanské zvyky a tradice prostřednictvím démonizace lesa. Diskutuje se otázka podílu křesťanství (ale také judaismu) na ekologické krizi. Lze ve stručnosti kriticky zhodnotit roli církve ve vývoji vztahu člověka a přírody?

Je tomu přesně naopak. Bylo to právě v předkřesťanských dobách, kdy byla příroda chápána jako sídlo nejrůznějších temných a démonických sil, a teprve s příchodem judaismu a především křesťanství došlo k proměně tohoto přístupu. Biblický pohled na přírodu zdůrazňuje, že vše, co nás obklopuje, je dílem a darem Božím a je tedy dobré. Člověk má přírodu zodpovědně využívat a být za ni Bohu vděčný. Proto také církev vždy učila, že člověk je za své chování, včetně chování k přírodě, odpovědný. Chceme-li hovořit o historickém vztahu křesťanství k přírodě, musíme zdůraznit, že v Evropě došlo po pádu Římské říše k obrovské dekadenci a rozpadu celé společnosti. Byli to především benediktini, kteří učili lidi hospodařit a chovat se k přírodě jako správci Božího stvoření. Problémy, které dnes ve vztahu k přírodě řešíme, jsou pak v nemalé míře způsobené tím, že v novověku byl vztah k Bohu a následně i k přírodě postupně opuštěn a nahrazen snahou přírodu ovládnout a kořistnicky využít. Církev naproti tomu hovoří o nutnosti uskromnit se ve spotřebě a odmítá proto konzumní životní styl, jenž se na přírodě tak negativně podepisuje.

  • Jak svou roli ve vztahu k přírodě, životnímu prostředí a konkrétně lesům vnímá katolická církev dnes a jak se promítá do témat a způsobu jejich komunikace směrem k věřícím?

V současné době je katolická církev v ČR postavena před naprosto novou situaci. Tradice, kdy po staletí v lesích hospodařila, byla komunistickou totalitou přerušena, a lesy – nejednou zdevastované – jí byly vráceny ve chvíli, kdy se styl tohoto hospodaření dynamicky proměňuje. Jsme tak postaveni před úkol najít co nejefektivnější způsob, jak hospodařit v lesích způsobem, který bude na jednu stranu ziskový, na druhou stranu pak lesy zachová i dalším pokolením. Tato výzva je ale v současnosti narušena kůrovcovou kalamitou, která likviduje lesy v celé republice.

  • Ve Švýcarsku je dnes pohřbeno do rakve na hřbitově jen 10% zesnulých. Ostatky ostatních jsou buď spáleny a rozptýleny v přírodě, nebo jsou pohřbeni v tzv. vzpomínkových pohřebních lesích. Tento způsob pohřbů nabízí spojení zesnulého s přírodou a zároveň nezatěžuje přírodní prostředí. Lze z pohledu katolické církve nabídnout tuto možnost (vzpomínkové pohřební lesy, rozptýlení v přírodě) pro věřící v Čechách?

Tradiční křesťanský pohřeb začíná modlitbou v kostele a končí uložením rakve s ostatky zesnulého do země. Křesťanství přineslo vyváženou úctu k člověku a následně i k jeho tělesným pozůstatkům, a proto se církev snaží pohřbívat člověka tímto způsobem. Jsem přesvědčen, že takovéto pohřby ekologii nepoškozují a proto i nadále preferujeme pohřbívání do země.

Web-kostelik20190814-120220
Kalek, polesí Blatno. Foto: Milan Mochán