Dobrovolníci z Všeobecné fakultní nemocnice navštívili Arcibiskupský palác

Skupina dobrovolníků z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, která dnes navštívila Arcibiskupský palác, představuje jen malou část z celkového počtu 100 dobrovolníků, kteří se pravidelně věnují pacientům nemocnice. Tito dobrovolníci vykonávají širokou škálu aktivit, které mají pozitivní vliv na pacienty a jejich duševní zdraví.

Mezi jejich hlavní činnosti patří:

Povídání a naslouchání pacientům: Dobrovolníci tráví čas s dětmi i dospělými pacienty, naslouchají jejich příběhům a poskytují emocionální podporu.

Tvoření a kreativní aktivity: Společně s pacienty vytvářejí drobnosti, které pacientům přinášejí radost, a to nejen jako způsob, jak vyplnit volný čas, ale také jako forma terapeutické činnosti.

Společenské hry a karty: Dobrovolníci organizují různé hry, které pomáhají pacientům se odreagovat, ale také rozvíjet sociální dovednosti a zlepšovat jejich náladu.

Kavárna života: V rámci Kavárny života dobrovolníci vaří kávu a čaj pro pacienty v hematologické ambulanci, což je místo, kde mohou pacienti i jejich rodiny načerpat síly a chvíli si odpočinout.

Virtuální cestování: S pomocí virtuálních brýlí se dobrovolníci spolu s pacienty vydávají na virtuální cesty po České republice i do zahraničí. Během těchto cest si povídají o místech, která pacienti navštívili nebo která by rádi navštívili, přináší jim to radost a pocit spojení s vnějším světem.

Canisterapie: Dobrovolníci se také podílejí na oblíbené canisterapii, kdy do nemocnice dochází 11 canisterapeutických týmů. Psi, kteří se účastní tohoto programu, přinášejí pacientům nejen terapeutický kontakt, ale i radost a útěchu, což má pozitivní vliv na jejich psychickou pohodu.

Všechny tyto aktivity nejen že poskytují pacientům příjemné chvíle, ale mají prokazatelně pozitivní vliv na jejich duševní zdraví. Dobrovolníci tak přispívají k celkovému zlepšení kvality života pacientů, což je neocenitelný přínos pro celkovou atmosféru v nemocnici.

Dobrovolnictví ve VFN se věnuje i Jana Mesteková, z finanční účtárny Arcibiskupství pražského, které jsem se při této příležitosti zeptala na několik otázek:

Co vás přivedlo k tomu stát se dobrovolnicí a proč zrovna v nemocnici?
Vždycky mě fascinovali lidé a mezilidské vztahy, proto mě také odjakživa zajímala psychologie. K dobrovolnictví mě přivedla moje kamarádka, která je součástí týmu, jenž na Karlově náměstí zakládal paliativní péči. Velkou zásluhu na tom, že do tohoto týmu začali patřit i dobrovolníci, má pan Mudr. Ondřej Kopecký. Právě díky této příležitosti jsem se do nemocnice poprvé dostala jako dobrovolnice.

Jaká je vaše náplň práce dobrovolníka?
V rámci paliativní péče šlo především o podporu vážně nemocných pacientů prostřednictvím rozhovorů a přítomnosti. V prostředí, kde se neustále mluví o diagnózách, prognózách a léčebných postupech, kde je cítit desinfekce a pohybují se lidé v bílých pláštích, působí obyčejný lidský kontakt jako příjemný závan normálnosti a klidu. Pro mnohé pacienty bylo povzbuzením, když za nimi přišel někdo „zvenčí“ – někdo, kdo si s nimi prostě jen povídal, kdo naslouchal, četl jim nebo je třeba jen držel za ruku. Tyto chvíle jsou pro ně důležité. Zdravotní personál je velmi vytížený náročnou a vysoce odbornou péčí. Bez vstřícnosti odborného personálu by dobrovolnictví nebylo vůbec možná. Jsem vděčná, že mohu jako dobrovolnice nabídnout pacientům to nejcennější – lidskou blízkost a čas.

Je to psychicky náročné?
Psychicky náročné to někdy být může, ale rozhodně to nevnímám jako něco smutného či depresivního. Naopak, beru to jako hluboce smysluplnou zkušenost. Vždy mám pocit, že svůj čas a přítomnost dávám tam, kde to má opravdový význam a kde je to přijímáno s vděčností.

A co tato aktivita dává naopak vám?
Když odcházím od pacienta, často si uvědomím, jaké mám štěstí, že mohu jít domů, že jsem zdravá a že mohu žít běžný život. Připomíná mi to, jak důležité jsou pro člověka obyčejné chvíle, které jinak snadno považujeme za samozřejmé. A znovu a znovu si potvrzuji, že v životě jde především o vztahy – o blízkost, o lásku a čas strávený s těmi, na kterých nám záleží. Všechno ostatní je vlastně až druhotné.

Není vám líto, když musíte pacienta opustit?
Ne, není mi líto odcházet. Dobrovolníci mají pravidelné supervize, kde s odborníky otevíráme situace, které v nás mohly zanechat silnější emoce nebo nás jinak zasáhnout. Tyto rozhovory pomáhají udržet zdravý odstup a zároveň vnímat, co je v této roli důležité. Samozřejmě, že během času vzniká vztah, ale vždy v takové míře, která je pro mě přirozená a stále radostná. Vím, kde jsou moje hranice, a díky tomu v sobě nesu spíš vděčnost než smutek.

Co byste poradila někomu, kdo uvažuje o dobrovolnictví?
Pokud někoho dobrovolnictví oslovuje, určitě bych mu doporučila, aby se nebál a zkusil to. Myslím si, že každý si v této činnosti může najít něco, co ho obohatí. Dobrovolnictví totiž nepřináší radost a podporu jen těm, kterým pomáháme, ale i nám samotným – dává nám pocit smyslu, propojení s druhými a možnost udělat něco, co má opravdový význam.