Homilie arcibiskupa Graubnera: Zelený čtvrtek

Homilie pražského arcibiskupa Jana Graubnera, kterou pronesl ve svatovítské katedrále 17. dubna při liturgii Zeleného čtvrtku.

Bůh se zpřítomňuje láskou

Ježíšovo dílo ve světě vrcholí. Skončilo jeho veřejné působení, skončilo jeho kázání sdílením Boží moudrosti slovem a životem i projevování Boží moci v zázracích. Při poslední večeři ještě řeč na rozloučenou a velekněžská modlitba. Pak už přichází jen vrchol darování sebe. Na kříži odevzdá zítra svůj život, aby mohli věčně žít všichni, za které se obětuje. Už teď však ustanoví svátost eucharistie, aby zpřítomňovala kalvárskou oběť a všem generacím umožňovala sytit se Kristovým Tělem. Těžko to budou chápat i ti nejbližší, kteří se těšili na účast v jeho království. Proto jim dá zvláštní lekci. On, Pán a Mistr se opáše zástěrou, bere na sebe službu otroka a umývá nohy svým učedníkům. Petr se bouří, je šokován dobrovolným ponížením Ježíše, je podrážděný. Že by v té chvíli pochopil Ježíšovu paradoxní cestu zřízení Božího království za cenu oběti vlastního života a že on sám by měl svého Mistra na této cestě následovat? Do Božího království může vejít jen ten, kdo přijme logiku darování sebe bez mezí. I vy máte jeden druhému nohy umývat. Krista nelze následovat bez lásky, která slouží. V křesťanství má cenu víra,
která se projevuje láskou (srov. Gal 5,6). Činná láska vyplývá z víry jako důsledek. Při poslední večeři, kdy Pán zanechává svůj nejcennější odkaz v ustanovení eucharistie a modlí se za své učedníky, ale i za ty, kteří pro jejich slovo uvěří, aby jedno byli, znovu vyzvedá službu lásky nejen nějakým slovem, ale nepřehlédnutelným činem, když umyje nohy učedníkům. Ten večer se projevuje přítomnost Boha, který se z lásky bezmezně daruje, tak mimořádně.

Papež Benedikt XVI. vyjádří Ježíšův odkaz přijatý jako úkol slovy: Jednou z hlavních oblastí činnosti církve spolu s udělováním svátostí a zvěstováním slova, je uplatňování lásky k vdovám a sirotkům, vůči uvězněným, nemocným a potřebným všeho druhu. To vše patří k podstatě církve stejně jako vysluhování svátostí a zvěstování evangelia. Církev nesmí opomíjet službu lásky.(DCE 22) A jinde připomene: Křesťan ví, že Bůh je láska a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného, než láska. Ví, že pohanění lásky je pohaněním Boha i člověka, je to pokus, jak si vystačit bez Boha. Z toho plyne, že ta nejlepší obrana Boha i člověka spočívá právě v lásce.(DCE 31)

Zdá se mi, že Ježíš nám dnes zanechává nejen velký odkaz – sám sebe, ale také úkol zpřítomňovat Boha v dnešním světě o němž se říká, že je tak ateistický. Jakoby nám řekl: Miluj, konej skutky lásky a pokorně služ z lásky, aby lidé mohli znovu zakusit blízkost Boha. Pak naslouchej Božímu slovu a slav eucharistii. Budeme-li žít celý odkaz poslední večeře,  tedy i pokornou službu lásky, změní se církev i svět. Boží láska přivede křesťany k jednotě a tak se konečně splní podmínka pro to, aby svět uvěřil. Velikonoční liturgie i lidová tradice dovedou krásně a silně připomínat velikonoční události, takže vstupují do naší kultury, kterou spoluvytvářejí. Zpíváme a hrajeme pašije. V tyto dny na venkově stále ještě chodí děti zvát k modlitbě a k bohoslužbě klepáním místo zvonů, které ztichnou. Dodržují se různé velikonoční zvyky. Bdíme na modlitbách s Ježíšem v Getsemanské zahradě, stavíme Boží hrob a držíme u něj modlitební stráž, děláme průvody Božího Těla a především každodenně slavíme mši svatou jako památku a zpřítomnění poslední večeře i Kristovy smrti a vzkříšení.

To však není celý odkaz poslední večeře. Kéž bychom do kultury našeho života více uvedli Ježíšův odkaz lásky, která se cele dává v pokorné službě druhým. Často kritizujeme dnes tak rozšířené sobectví, které nehledí na druhé, jde jen za vlastním cílem a buduje si svůj svět. Sobecká uzavřenost pak nehledí na Boží přikázání a řídí se jen svou chutí, shromažďuje pro sebe, ale nedovede dávat, takže ani nepředává život dalším generacím a chová se tak, jako by už ani po nás další generace neměly přijít. Nevolá nás právě dnes Pán k tomu, abychom odpověděli na potřebu doby větším rozvinutím jeho odkazu lásky, která se daruje ve službě? Zavedení určitých liturgických slavností, které vstoupily do kultury, bývalo v dějinách Boží odpovědí na potřeby doby, jako například se zavedly slavné průvody Božího Těla, když lidem došlo, že mohou ve svém městě slavnostně vítat nejen pozemské vládce, ale i Krále Krista, který je pod způsobou chleba u nich skutečně přítomen. Co kdyby nám konečně došlo, že do ateistického světa můžeme aktivně přinášet Boha my a ten svět změnit? Bůh je láska a zpřítomňuje se právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného, než láska.