Homilie kardinála Dominika Duky při requiem za Václava Havla

Při zádušní mši svaté za Václava Havla pronesl pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka kázání, které zde zveřejňujeme.

Homilie

Dominika kardinála Duky OP

arcibiskupa pražského a primase českého

při requiem za Václava Havla

Praha, katedrála sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie,

neděle 18. prosince 2021 v 11:00 hodin

Přišli jsme vzdát úctu prezidentu Václavu Havlovi. Stojíme na místě, odkud před deseti lety vyšel kondukt při jeho pohřbu. Bylo by dobré si plně uvědomit, kde stojíme. Jsme v pražské katedrále sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie, která je symbolem suverenity našeho státu již řadu století. Stojíme nad hroby českých knížat a králů, nad hroby, v nichž leží ostatky našich světců v čele se sv. Václavem. Jeho jméno prezident Havel nosil. Byl si toho vědom celý život, ale zvláště v době, kdy stál v čele státu. Bylo mu jasné, že jako všichni, kdo tuto funkci zastávali a budou zastávat, je poměřován velikostí a vznešeností věčného Dědice České země. Je zde i hrob mého svatého předchůdce, biskupa Vojtěcha, jehož úcta spojuje země Visegrádské smlouvy, s níž je prezident Havel úzce spojen. To, řeknete, by stačilo. Zajisté, ale má-li na nás spočinout duchovní váha tohoto místa, je třeba pokračovat. Nacházíme se v místě, kde se odehrály mnohé velké události našich dějin. Zde došlo k řadě sňatků, které vedly k dynastickým změnám, korunovacím atd. Proběhly zde hrubé útoky proti církvi i státu. Vzpomeňme alespoň na devastaci za kratičké a tragické vlády Zimního krále, Fridricha Falckého a na ostudné rozehnání mše sv. při slavnosti Těla a Krve Páně, při němž došlo k neslýchané internaci mého velkého předchůdce kardinála Josefa Berana. A naopak zase zde docházelo k slavným návratům, neboť právě sem byly po desítkách let nedávno přeneseny Beranovy ostatky z nuceného vyhnanství, ve kterém žil. Zde proběhla památná mše 25. listopadu 1989, kterou sloužil jiný můj velký předchůdce, František kardinál Tomášek po návratu ze svatořečení sv. Anežky Přemyslovny. Zde Václav Havel s chotí Olgou vzdali díky za návrat svobody při Te Deum po prezidentské volbě.

A nakonec uvedu něco, co se docela přímo a osobně týká každého Čecha a Moravana, a to je stavba samotná. Předně byla zbudována císařem Karlem IV., který byl pokřtěn jménem Václavovým a teprve později nazýván svým biřmovacím jménem. Karel ji chápal jako duchovní pevnost chráněnou národními světci a mnoha dalšími, které obrazně řečeno povolal k jejich stolu. Podstatné na této budově, jejíž architektonický plán Karel IV. spoluvytvářel s Petrem Parléřem, je především, že vznikala celá staletí a v jistém slova smyslu dokončena není. Je v ní tedy uložena práce a úsilí mnoha generací lidí, včetně těch tzv. obyčejných. Před Bohem nejsou ani významní ani obyčejní lidé. Je přeci nabíledni, že Parléř s císařem ji nepostavili. Někdo musel taky vodit voly, kteří přiváželi kvádry a písek. Druhé je ještě daleko závažnější. Katedrála není hromada kamení. Z té vzešla tím, že kameny dostaly tvar. Kvádr i socha jsou kameny, kterým autor vnutil svou vůli. A pak byly uvedeny v řád, pevně a moudře stanoveny architekty. Ať si každý sám u sebe uváží za prvé, že sám je takovým kamenem a co ze sebe udělal. Zda vznosnou sochu nebo znetvořený chrlič, který z výše plije na poctivé lidi. Za druhé, jak se kdo staví k řádu. Protože lidský organismus má pevně stanovený řád, řád vytváří rodinu, školy, pracoviště, obce i stát. Patrně se pak přestaneme ptát, jak je tohle a támhleto možné.

Zdá se vám možná, že nemluvím k tématu, ale bez tohoto kontextu nelze pochopit Václava Havla ani jako člověka, ani jako politika.

Všichni víme, kým Václav Havel byl: politikem, státníkem, prezidentem a dále myslitelem, dramatikem a spisovatelem. Z toho všeho je pro tuto chvíli důležité jen to, že byl myslitelem. Je tomu tak proto, že zde jde výhradně o duši a na tu opravdu nejde zavěsit vyznamenání. Stejně tak v nebi nikdo nemá ani tituly, ani medaile, ani lampasy. To všechno je úplně zbytečné.

Budu se proto zabývat jen Václavovou nesmrtelnou duší. Byli jsme dobrými přáteli. Přátelství z věznice je zpravidla pevné. Poznal jsem tak jeho niterné obavy, hledání, znám otázky, které si kladl a které jsme rozebírali, a znám i jeho strmý vzestup v závěru života. Mám-li nakreslit duchovní tvář Václava Havla, postačí, abych citoval tři jeho krátké texty.

První citát:

Václav Havel – Má to smysl, Výbor z rozhovorů 1964 – 1989, Edice Knihovny Václava Havla, Rozhovor Václava Havla s Luigim Geminazzim v Il Sabato, září 1984, str. 221-222

„Tady člověk (ve vězení), ať chce nebo ne si často musí položit otázku, jestli tohle všechno má smysl a jaký… Cítím, že na světě existuje nějaký řád a že všechno směřuje k jednomu cíli. Ve všem, co dělám, se orientuji na něco, co mě přesahuje… Nikdo nemá právo si myslet, že všechno je jen náhoda, že nic nemá smysl.“

Jaký je tedy Váš Bůh?: „Můj Bůh je mistr vyčkávání. Je to moje svědomí, ale také má svobodná vůle a má naděje. Ale nedokážu mu dát nějakou konkrétní podobu… Ale to neznamená, že je abstraktní: jen je zahalen mlhou… Jsem tedy věřící, jestli chcete, ale nejsem konvertita. Vzhledem k tomu, že jsem pokřtěný, mohl bych se označit za nepraktikujícího katolíka. Tím chci říci, že křesťanské prozření je něco nesmírně vážného a mám téměř strach dát Vám za pravdu, že tedy věřím ve svého Boha, který je spása…“

Druhý citát:

Václav Havel 1999 – 2003, Paseka, Svatý Vojtěch a my, Cena sv. Vojtěcha, Bratislava, 1997, str. 19

„Svatého Vojtěcha považují právem za svého světce různé národy Střední Evropy. Rodem však patřil do historických Čech a v Praze byl též biskupem. V jistém smyslu byl tedy nám, Čechům, asi nejblíž. A přesto jsme se k němu za jeho života i po jeho smrti chovali prapodivně     …

Žije-li přesto trvale s námi, je to zřejmě proto, že tu žije jak pradávné zrcadlo naší malosti a našeho sobectví, tedy jako jakési špatné svědomí.“

Třetí citát:

Kdo řekl A, musí říct i B, texty Václava Havla 1968 – 2008, str. 200 Spatřujete v osmdesátých letech už někde špetku naděje? „Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvláště v situacích obzvláště beznadějných, jako na příklad ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce přesahující i svět bezprostředně žitého zakotvená kdesi dál, za jeho hranicemi…

                                                                                       Amen