Kardinál Duka obdržel cenu Augustina Bey

Cenu Augustina Bey za rok 2025 obdržel 27. 6. emeritní pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka. Koncem loňského roku mu ji udělila Mezinárodní nadace Humanum.

Ocenění je udělováno za mimořádné zásluhy o mír, sociální spravedlnost a pokrok lidské společnosti. Založeno bylo v roce 1969 a mezi jeho držitele patří například kardinál Joseph Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) nebo kardinál Joachim Meisner.

Augustin Bea byl německý kardinál, teolog, člen jezuitského řádu a zpovědník Pia XII.

Při slavnostním předání ceny ve švýcarském Bernu pronesl kardinál Dominik Duka tuto děkovnou řeč:

Vážení přítomní,

udělení ceny kardinála Bea je pro mě poněkud neuvěřitelné, neboť si plně uvědomuji, jak velká a výjimečná osobnost je patronem tohoto ocenění.

Kardinál Augustin Bea vstoupil do mého života v období mých teologických studií na Teologické fakultě v Litoměřicích, a to v nelehkých letech 1965 až 1970, kdy jsme žili v komunistickém Československu. Za mé první seznámení s touto skutečně mimořádnou osobností, a nejen katolické církve a křesťanstva, ale i širší mezinárodní veřejnosti, vděčím svému profesorovi biblistiky a hebrejštiny, ThDr. Františku Kotalíkovi.

Byl to právě on, kdo jako někdejší student Lateránské univerzity a Papežského biblického institutu v Římě , a to v dramatickém období druhé světové války, dokázal pak s hlubokou znalostí i osobním svědectvím přiblížit osobnost kardinála Bea svým studentům, mezi nimiž jsem měl tu čest být i já.

Měl možnost se seznámit se spolužákem, kterým nebyl nikdo jiný než Sabatino Moscati. Poznal také římského rabína Zolliho. Pro nás, studenty biblických oborů, bylo důležité, že nás profesor Kotalík seznámil s významným podílem kardinála Bea na encyklice Pia XII. Divino afflante Spiritu. Tato biblická encyklika představovala zásadní krok v pochopení vztahu mezi vírou a vědou – ne prostým zjednodušením, ale prohloubením biblického studia. Víme, že na počátku jeho biblické dráhy stála přednáška o Hexaemeronu, tedy o šesti dnech stvoření z prvních stránek Bible, kterou pronesl roku 1935 na mezinárodním interkonfesním setkání starozákoníků. Domnívám se, že přednáška byla inspirovaná i  dílem Prof. ThDr. Vincenta Zapletala, rektora fribourské univerzity. Tento rodák z Moravy byl jedním z prvních katolických biblistů uplatňujících historicko-kritickou metodu ve výkladu Starého zákona – zejména ve svém rozsáhlém komentáři ke knize Genesis a dalších exegetických pracích, v knize Dějiny náboženství Izraele. Avšak i tato účast kardinála Bea si tehdy vyžadovala svolení příslušných úřadů Svatého stolce. Po vyslechnutí jeho přednášky, která byla velmi pozitivně hodnocena i ze strany nekatolíků, už nebylo možné říci, že katolická biblistika nebude studována a žita. Přínos kardinála Bea spočívá v jeho pojetí Bible jako knihy Božího zjevení.

Domnívám se, že právě toto bylo rozhodující i pro mé další studium – věnovat se biblistice, především Starému zákonu – a to právě ve zmíněném duchu: jak porozumět knize Božího zjevení, která je norma non normans, jak zdůrazňuje kardinál Walter Kasper. Kardinál Bea však stojí také v popředí zrodu nového pojetí ekumeny, v němž zásadní roli hraje náš vztah k Izraeli, k lidu Mojžíšovy smlouvy.

A Boží zjevení se odvíjí především od chápání slova Logos – v hebrejském textu Dabar, které neoznačuje pouze poučení či výroky, ale také znamená události a Boží zásahy. Není náhodou, že právě z této práce vzešel klíčový text koncilní konstituce Dei Verbum, tedy o Zjevení. Připomeňme, že tento text byl přednesen kardinálem Josefem Fringsem, který – ač z velké části slepý – jej přednesl zpaměti. Text byl přitom vypracován jeho teologickým poradcem Josefem Ratzingerem, pozdějším papežem Benediktem XVI.

Víme, že v koncilním dokumentu o ekumenismu, vzhledem k určitému napětí mezi Izraelem a islámskými státy – napětí, které spíše narůstá, než se zmenšuje – je tento vztah skutečně klíčový.

Na tuto skutečnost upozornil i prefekt Dikasteria pro otázky jednoty křesťanů, švýcarský rodák, a dovolím si říci i můj přítel, kardinál Kurt Koch, při udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity v Praze. Měl jsem možnost jej poznat jako biskupa v Solothurnu, kde jeho diecéze – především kanton Thurgau – výrazně podpořila výstavbu formačního centra mé rodné diecéze v Hradci Králové, konkrétně obnovu bývalé jezuitské koleje, Nového Adalbertina. Můj dík v této souvislosti patří také zesnulému JUDr. Augustinovi, který byl hlavním realizátorem pomoci kantonu Thurgau.

Připomíná mi to i další postavu, a to sestru Danielu Dietsche, která se po řadu let v době episkopátu mého předchůdce, arcibiskupa Karla Otčenáška, stala jakousi „ministryní zahraničí“ našeho královéhradeckého biskupství. Především však byla odpovědná za komunikaci se zahraničím v oblasti hospodářské, finanční, ale také studijní podpory a spolupráce.

Můj dík patří však také Švýcarsku především proto, že díky postoji pohraniční stráže Grenzjäger a zásahu švýcarské vlády zde v Bernu, po konzultacích s Ženevou a londýnskou vládou dr. Eduarda Beneše, mohu dnes tuto cenu převzít:

Šlo o organizovaný útěk českých vojáků tzv. protektorátu, kteří byli v roce 1944 nasazeni ke strážní službě na trase Cremona–Milano. Díky Komitétu protinacistické rezistence Československa, jehož předsedou byl dominikán profesor Jiří Maria Veselý, a díky spolupráci londýnské vlády s Ženevou, Milánem a Římem se podařil i útěk těchto jednotek přes Švýcarsko směrem na osvobozenou Marseille a dále do Velké Británie.

Jedním z těchto celků byl i Královéhradecký prapor, který utekl jako jeden muž. Právě v této jednotce sloužil i můj otec jako učitel a tlumočník německého jazyka. V okamžiku, kdy překročili hranici, byli zadrženi švýcarskou pohraniční stráží, která je podle platných předpisů měla vrátit zpět do Itálie. Po dlouhém vyjednávání – kdy více než tři sta mužů klečelo, modlilo se, plakalo a někteří dokonce proklínali – se podařilo navázat spojení s vládou Švýcarské konfederace v Bernu a požádat ji, aby konzultovala situaci s vyslanectvím Československa v Ženevě.

Díky spolupráci s londýnskou vládou byli tito muži zachráněni. Šlo o stovky vojáků ze strážních jednotek, kterým Švýcarsko poskytlo přístřeší, domov a umožnilo jejich další transport, aby se mohli zapojit do zápasu o návrat svobody a demokracie do mé rodné země.

Pro mého otce bylo Švýcarsko rájem na zemi. Často říkával, že pokud to bude jen trochu možné, jednou se tam přestěhujeme. Díky Bohu a díky iniciativě významných politiků, a především papeže tisíciletí – svatého Jana Pavla II. – to nakonec nebylo třeba.

Moje rodina – a můj otec ve svých osmdesáti letech – se dožil svobody a rehabilitace. A proto bych zde rád vyjádřil svou vděčnost. Zároveň chci poděkovat Univerzitě ve Fribourgu za udělení čestného doktorátu, ale především za přátelství s otcem kardinálem Georges Cottierem OP a s profesory této univerzity: Benedictem T. Vivianem OP, Dominikem Barthelémy OP a dalšími, s nimiž jsem se opakovaně setkával jak v Albertinu, tak i při konzultacích s těmi, které jsem v průběhu let potkával v našem dominikánském, řečeno s nadsázkou, rekreačním středisku v Bolu na ostrově Brač v Chorvatsku.

Rád bych zde rovněž vyjádřil svůj vděk i přátelství muži, kterého jsem původně chtěl požádat o přednesení laudatio – což, z mnoha důvodů, nebylo možné – profesoru Adrienu Schenkerovi. Děkuji mu za naše setkání na generální kapitule v Mexiku, ale především za jeho nezištnou pomoc, kterou poskytoval našim studentům svými přednáškami i publikacemi v České republice – v Olomouci i v Praze. Díky též tehdejšímu profesoru Christophu Schönbornovi. Mé poděkování patří také za vzájemná přátelství s manželi Františkem a Dagmar Halasovými, kteří už nyní nejsou mezi námi. Právě díky jejich velké práci na překladu Jeruzalémské bible do českého jazyka se otec Schenker i otec Viviano stali významnými pomocníky tohoto díla.

Na závěr bych chtěl, jako vděčný dlužník poděkovat za velké uznání i za čest, která se mi tímto udělením ceny kardinála Bea dostává. Přijímám ji jako závazek, abych se nikdy nezpronevěřil té Pravdě, o níž náš Spasitel říká: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“

Vděčný

Dominik kardinál Duka OP, emeritní arcibiskup pražský a primas český

Švýcarsko, Bern, 27.6.2025