Kázání arcibiskupa Jana Graubnera 17. listopadu

Ve čtvrtek 17. listopadu se věřící shromáždili v Praze v kostele Panny Marie Sněžné, aby spolu se svým arcibiskupem poděkovali za 33 let svobody. U této příležitosti se arcibiskup Jan Graubner vrátil k těm textům Písma, které před 33 lety použil kardinál František Tomášek. Přinášíme celý text jeho promluvy.

Drazí bratři a drahé sestry,

pro dnešní mši svatou jsme vybrali stejné texty, jaké kdysi o tomto dni vybral kardinál Tomášek. Zdálo se nám totiž, že to tehdy udělal velmi moudře.

My dnes, jak už jsme řekli na začátku, přicházíme děkovat, přicházíme vzpomenout na velké události spojené s tímto dnem. Chceme vzpomenout na hrdiny, ale i na oběti. Myslím ale, že bychom měli vzpomenout i na ty, kteří se v tyto dny zapsali do historie negativně. Velkorysost vítězů by nás k tomu měla vést. Avšak nejde jen o to, že jeden nebo druhý nebo skupina, národ se cítíme jako vítězové. Myslím, že ten, kdo zvítězil, je Bůh. On má právo říkat, jak dál.

Vyslechli jsme  výzvu od svatého Pavla, nad kterou by stálo za to, se na chviličku zamyslet. Evangelium, které p zaznělo, bývá často označováno za Ježíšovu „programovou řeč“, program pro Boží království na zemi. Nechceme-li se vracet do minulosti a nechceme-li zakusit to, že se dějiny opakují, že se bohužel opakují i některé chyby, je dobře se na chvíli zamyslet. Zdá se mi, že i atmosféra dnešní doby zvedá tak trochu ukazováček a vyzývá nás, abychom se zamysleli. Stává se totiž, že když odejde generace, která zažila těžké doby a veliké události, jako by to další generace musely prožívat znovu. Myslím si ale, že to není zákon. Je to jen důsledek určitého zanedbání.

Slyšeli jsme: Jako od Boha milovaní, svatí a vyvolení… Můžeme dostat větší poctu? Projevujte milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost, trpělivost… Milosrdné srdce hledá dobro druhého. Milosrdné srdce se umí snížit, umí se slitovat. K tomu potřebuje samozřejmě pokoru. Chápete, že tím nemyslím poníženost, utlačenost, nedoceňování se, podceňování sebe. Ne, pokora je pravda. A to je pravda i o nás samých. Někdy si promítáme ideály, které bychom chtěli vidět, do své zkušenosti. Sebe s tímto ideálem nějak ztotožníme a na druhé se pak díváme kriticky, z jakéhosi povýšeneckého postoje. Pokora není žádná hrbatá ctnost, ale přiznává pravdu. Nezakrývá svoje chyby, i když nemá potřebu se v nich „šťárat“. Nemá radost z toho, že se o chybách mluví a že se rozmazávají, ale ani je nezakrývá. Bere je jako realitu, z níž se vychází.

Snášejte se a navzájem si odpouštějte. Tady nám často vyvstane otázka: Mám snad odpustit tomu nebo tomu, když si to nezaslouží? Svatý Pavel k tomu ale uvádí i důvod: Odpouštějte proto, že Pán odpustil vám. Jestli mně Bůh odpustil, pak moje odpuštění směrem k druhému není nějakým mým velký dílem; posílám jen dál to, co jsem dostal. Dělím se o to. Ukazuji, že jsem si vědom velkého daru, který jsem dostal, když mi bylo odpuštěno. Ukazuji, že si toho daru vážím, že si ho cením. Proto mám vnitřní sílu k tomu, abych odpouštěl. Odpustit druhým navíc neznamená jen budovat vztah a projevit druhému úctu, ale odpuštění je nesmírně důležité i pro mě samotného. Pokud totiž nedokážu odpustit, často mám v sobě hněv, strach, napětí, nedobrý vztah k druhým. Pokud naopak odpustit dokáži, jsem svobodný. Právě o tuto vnitřní svobodu jde.

Po celý život velmi rád v této souvislosti vzpomínám na svou maminku. Kdysi jsme jako rodina zažili persekuci. Majetek rodičů byl znárodněn. Já sám jsem se narodil až po znárodnění, takže mně nikdo nic nevzal… Vystěhovali nás pak ale do výměnku jednoho sedláka atd. Ve škole se nám za to často smáli. Tátu odvedli k PTP a páté dítě se narodilo, když byl ve svých čtyřiceti letech odveden pryč.

Od maminky jsme ale o bolestných věcech nikdy neslyšeli. Když jsme to zaslechli odjinud a doma se na to pak ptali, jak to bylo s tím pánem a s tím úředníkem, maminka odpověděla: „Víš, to já už jsem dávno odpustila, pro mě to už neexistuje, a proto o tom nemluvím. Přece nejsem tak hloupá, abych si ubližovala tím, že se ještě dneska budu trápit kvůli tomu, co mě kdysi kdosi udělal.“ Za tuto zkušenost z domu jsem velice vděčný. Domnívám se, že by bylo dobře, abychom našli takovouto moudrou odvahu k vnitřní svobodě.

Svatý Pavel ale radí ještě dál: Nad to nade všecko mějte lásku, protože ona je svorníkem dokonalosti. Lásku, která hledá dobro druhého, lásku, která není jenom pocitem, a už vůbec ne jenom sexem. Lásku, která se projevuje vůlí. Jistě, cit k tomu patří, ale bylo by to málo. Jestliže jsme uvěřili, že Bůh je láska, jak říká Bible, pak kdo přijal Boha, kdo má  v sobě Boha, ten miluje. Chce dobro druhých. Nejen přátel, dokonce i nepřátel. Tak to Ježíš žádá. Milujte i své nepřátele, protože co děláte zvláštního, když milujete ty, kteří vás milují? Milovat nepřítele rozhodně neznamená mít příjemný pocit. Zvláště proto se ukazuje právě vůle, která chce dobro. Neznamená to, že s nepřítelem budu souhlasit. Přesto však mohu hledat jeho dobro.

V dějinách jsme měli spoustu takových lidí, kteří dokázali nepřátelům prokázat milosrdenství, nejen se za ně modlit. Nejednou se podařilo i to, že se nepřítel změnil, že se obrátil, a nakonec se z něj stal Boží spolupracovník či přítel. V lidské moci to není, ale pokud v sobě necháme působit Boha, kterého jsme přijali, pak pro něj to nejsou zas tak mimořádné věci. Je jen důležité, abychom mu dali prostor.

Někdy mám dojem, že se k Bohu hlásíme, říkáme, že ho nosíme v srdci, ale jako bychom ho ve svém srdci věznili. Jako bychom mu nedopřáli svobodu, aby on skrze nás vyzařoval, zářil skrze naše oči, aby nás učil dívat se pozitivně, laskavě, milosrdně. Zdá se mi, že mu někdy nedopřáváme, aby on skrze naše ruce konal dobro.

Pavel dál říká: Kristova nauka, ať je u vás v celé své síle;celá Kristova nauka; nemůžeme si vybírat jen to, co se nám hodí, líbí, a ostatní nevidět. V tom případě scházíme z cesty, opouštíme pravdu. Hlásíme-li se jako katolíci ke Kristu, pak myslím, že musíme mít hodně široké srdce a odvahu pojmenovávat dobré i špatné. Sektáři často nepojmenovávají ani to, ani to. Ale ten, kdo se hlásí ke všeobecné církvi, musí mít široké srdce.

Pak tu slyšíme: Moudře se navzájem poučujte a napomínejte. To se zdá jako hodně silný výkřik do dnešní doby, kdy se velmi často vyjadřujeme k jednání druhých, často jim to vzkazujeme naprosto veřejně a tak, že to těžko přijmou. Oni se pak brání, nebo oplácí ránu ranou. Ale Pavlovo moudře se napomínejte, myslím, předpokládá diplomacii lásky. Nikoli pokroucenou a falešnou diplomacii, ale pohled lásky, který hledá způsob, jakým věci podat, aby je druzí mohli přijmout. Každý z nás víme, jak by mně to měl druhý podat, abych to přijal. Abych se neurazil, abych to apriori neodmítl. Zdá se mi dobré, aby toto čtení, které kardinál Tomášek vybral tehdy, před 33 lety, nám zaznělo i dnes. Dnes se ohlížíme zpět, ale zároveň jsme povoláni k tomu, abychom naši společnost budovali dál, abychom ji někam vedli. Ano, ne se vším můžeme být spokojeni… Kéž nám ale Boží slovo moudrosti zní v srdci tak, abychom našli správnou cestu, jak jít dál. Bůh nám pomáhej.

Bohoslužbu lze zhlédnout zde