Kázání prof. Petra Piťhy při requiem za Karla IV.

Přinášíme kázání prof. Petra Piťhy, které pronesl v pondělí 29. listopadu v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha při zádušní mši sv. za císaře Karla IV.

Nejdůstojnější otče arcibiskupe,

spolubratři členové Kapitul,

bratři různých řádů, dnes zvlášť bratři řádu sv. Huberta v čele s velmistrem Votavou,

bratři a sestry.

Přišli jsme na výslovné přání krále českého a císaře sv. říše římské, Karla IV. Stojíme téměř přesně nad jeho hrobem v katedrále sv. Víta, kterou založil a jejíž stavitelský plán určoval. Je tomu již 643 let od oné noci, kdy se rozezněl zdejší zvon a z palácového okna se ozval hlas oznamující, že král Karel IV. je mrtev. Zpráva se rychle roznesla po celé Evropě a vyvolala nejen častý zármutek, ale také vážné obavy z budoucnosti. V Evropě bylo dosti lidí, kteří se na nastalou situaci dívali jako jeden z kazatelů při pohřbu 15. prosince 1378 právě zde. Nad rakví při requiem monumentální síly promluvili latinsky pražský arcibiskup, kardinál Jan Očko z Vlašimi jako primas český a jako mluvčí metropolitní kapituly věhlasný učenec, Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, bývalý rektor pařížské Sorbony. Byl to muž skvěle znalý evropských politických i kulturních vztahů. Po krátkém úvodu, kde při výčtu králových zásluh nazval Karla IV. Otcem vlasti, přešel k tomu, co se před českým královstvím i celou Evropou otevírá. Byla to přesná analýza všeobecného zhroucení. Zdaleka nešlo jen o předpověď třicetileté náboženské války u nás, což ovšem takto nepojmenoval. Šlo také o rozpad a střety v celé Evropě. Mohli bychom to shrnout tak, že předpověděl zkázu gotického monumentu křesťanství, který v tu chvíli držel pohromadě jen silou vůle císaře Karla IV.

Mohli bychom se dosti kriticky zamyslet nad tím, jak se chová naše společnost, která opakuje epiteton vyslovené Mistrem Vojtěchem. Vyplývá z něho, že jsme dětmi Otce vlasti. Co by asi dnes udělal tento náš otec? Nejspíše by kázal, aby nám pořádně nařezali, jenže víme, že k jejich i naší škodě byl nekriticky mírný k vlastním synům, zejména ke kralevici Václavovi. Myslím však, že my, kteří si toto vše dobře uvědomujeme, se nemusíme při každé příležitosti bičovat, ale dát se utěšit Božím milosrdenstvím, do něhož vkládáme krále Karla IV.

Bratři a sestry, můžeme se radovat, ano, velmi radovat. Je nám hlásána a my jsme přijali radostnou zvěst o vzkříšení. Vstoupili jsme do Adventu, kdy každoročně slavíme prvý příchod Páně, ale zároveň i jeho druhý příchod. Žijeme zatím ve vyhnanství, a navíc v území okupovaném Zlým, o kterém v modlitbě Páně pronášíme prosbu, aby nás ho Bůh zbavil. Okupující moc vydala své zákony, které máme dodržovat. Jsou zcela jiné, rozporné s těmi, které určuje Kristus Král, jehož království nebude mít konce, jak každou neděli vyznáváme v Krédu. Jestliže se tedy přidržíme zákona Božího, jsme zde postaveni mimo zákon a okupační moc s námi podle toho s různou drsností jedná, nejen v diktaturách, ale i v demokratické svobodě.

Žijeme ve starostech a strastech, přesto však jdeme vstříc věčnému království. Sv. apoštol Pavel nám říká: Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, tj. církev.

Vyhlížíme onen poslední den, den Soudu, kdy se definitivně a jednoznačně ukáže, že ono království je v našich srdcích. Kritéria soudu jsme před chvilkou slyšeli. Jsou jasná, jednoduchá a dobře srozumitelná. Připomeňme si, co říkal sv. Jan Pavel II.: Mír vyrůstá z lidských srdcí. Chraňme ho a opřeme se o to, že Duch sv. je vylit do našich srdcí. Nespěchejme, neseme těžká břemena, ale jděme vytrvale, jen na chvilku si můžeme odpočinout. A hleďme, abychom došli obtíženi mnoha dobrými skutky.

Směrem k Otci vlasti, králi českému a císaři římskému říkám: Odpočinutí věčné, dej mu Pane. Směrem k nám pak řeknu: Odpočinutí časné, dej nám Pane, a světlo věčné ať nám jedenkrát svítí u tvých svatých na věky. Potřebujeme to a ty víš, že to nemáme lehké. Amen.