Ke stému výročí skonu Mons. Josefa Doubravy

V sobotu 20. února uplynulo 100 let od úmrtí biskupa Josefa Doubravy, administrátora pražské arcidiecéze v přelomové době vznikajícího československého státu. O jak významnou osobnost se jednalo?

Josef Doubrava se narodil dne 29. února 1852 v Mníšku pod Brdy. V roce 1864 vstoupil do arcibiskupského konviktu na Novém Městě pražském a o osm let později do arcibiskupského semináře. Po vysvěcení na kněze v roce 1876 byl činný v duchovní správě na Sedlčansku, nejprve jako kaplan v Petrovicích u Sedlčan a později jako administrátor v Dublovicích u Sedlčan.

Po složení doktorátu z teologie v roce 1880 působil jako adjunkt pražské teologické fakulty, kde se stal nejprve vicerektorem a posléze rektorem. V 80. a 90. letech 19. století zastával na fakultě rovněž post profesora církevního práva, kdy k tématu svého zaměření publikoval celou řadu cenných článků a studií v odborných časopisech. Jeho záběr byl však mnohem širší, vzdělaný a kultivovaný kněz se zájmem o umění a kulturu působil mimo jiné jako předseda Archeologického sboru Muzea království Českého a jednatel Křesťanské akademie. Na konci 90. let byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze.

V únoru 1903 byl Josef Doubrava jmenován biskupem v Hradci Králové. Zde v době před první světovou válkou uspořádal mimo jiné V. všeobecný sjezd československých katolíků. Na této mimořádné události za účasti dvaceti tisíc věřících participovali rovněž pražský arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště, olomoucký arcibiskup František Saleský Bauer, českobudějovický biskup Josef Antonín Hůlka, významný křesťanský politik Jan Šrámek a mnozí další.

Uprostřed nadcházejícího světového konfliktu, po přeložení Lva Skrbenského z Hříště z Prahy do Olomouce v létě 1916, byl již význam královéhradeckého biskupa Josefa Doubravy natolik nepřehlédnutelný, že se stal vhodným pretendentem na uprázdněný svatovojtěšský stolec. Třebaže jej za nejvhodnějšího nástupce považoval sám Lev Skrbenský, v době Velké války se jako klíčová ukázala vůle vojensko-politických kruhů ve Vídni. Ta následně přivedla do Prahy rozhodného a nekompromisního Němce Pavla Huyna.

Byl to právě Josef Doubrava, kdo se jako první z českých a moravských ordinářů již na jaře 1918 vyslovil pro vznikající československý stát a jménem katolíků se přihlásil k práci pro blaho vlasti. Tyto sympatie nebyly rozhodně v prostředí katolické hierarchie běžné. Sám pražský arcibiskup Pavel Huyn se v době mocenského převratu v Praze na podzim zmíněného roku nacházel na vizitační cestě po západních Čechách, kde vážně onemocněl španělskou chřipkou a do české metropole se po zvážení svých dalších možností v nové republice i ohled na zájem církve již nevrátil.

Správou rozsáhlé pražské arcidiecéze, kde byly bolestivé útoky radikalizovaných socialistických vrstev české společnosti na katolickou církev prožívány patrně nejcitlivěji, byl jako nejdůvěryhodnější z domácích ordinářů pověřen dne 13. prosince 1918 právě Josef Doubrava. Ačkoliv se tak stalo bez konzultace s vládní garniturou nového státu, Josef Doubrava si však dokázal získat její důvěru poměrně rychle. Byl to právě on, kdo za války intervenoval za propuštění vězněného politika Karla Kramáře a královéhradeckého primátora Františka Ulricha.

Německý ordinář Pavel Huyn na svůj pražský úřad rezignoval teprve v létě 1919. Po odchodu z Čech pobýval střídavě ve Švýcarsku a v Itálii, nejprve v Římě a později v benediktinském klášteru v Griesu u Bolzana, kde také po druhé světové válce zemřel.

Nezáviděníhodnou roli apoštolského administrátora s pravomocí sídelního biskupa z něj sňal teprve papež Benedikt XV. v září 1919, který jmenoval novým pražským arcibiskupem a českým primasem profesora křesťanské filozofie a fundamentální teologie na české bohoslovecké fakultě v Praze, vynikajícího řečníka a myslitele a poslance Revolučního Národního shromáždění Františka Kordače. Ten se následně ukázal jako rozhodný odpůrce reformního proudu mezi českým klérem a aktivní iniciátor celé řady opatření proti jeho stoupencům.

Náročný úkol Josefa Doubravy reflektoval ve svých listech do Říma rovněž vatikánský diplomat akreditovaný u československé vlády Clemente Micara, který si byl též vědom Doubravova fyzického vyčerpání i jeho podlomeného zdraví. Možná byla tato skutečnost i důvodem, proč byl nový pražský arcibiskup jmenován poměrně ve spěchu, aby osobnost rozhodného ordináře dokázala čelit reformním kněžím a jejich požadavkům.

Josef Doubrava zůstal v této roli necelý rok. Je na místě se domnívat, že tento náročný a zodpovědný úkol zkrátil i jeho život. Doubravovo angažmá v pražské arcidiecézi nicméně vnímaly církevní kruhy pozitivně. Kladně jeho aktivitu hodnotila i československá vláda, která si cenila především jeho uvědomělého vlasteneckého cítění. To se projevilo již krátce po vzniku republiky, kdy dal Josef Doubrava sloužit slavnostní bohoslužby za nový stát.

Josef Doubrava zemřel v biskupské rezidenci v Hradci Králové dne 20. února 1921. Bylo mu 68 let. Jeho mrtvé tělo bylo uloženo na královéhradeckém hřbitově v městské čtvrti Pouchov.

Doubravovým nástupcem v Hradci Králové se o několik měsíců později stal kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze Karel Kašpar, který již od března předchozího roku působil v královéhradecké diecézi jako pomocný biskup. Slavnostní biskupské svěcení nového biskupa, který se o deset let později stal pražským arcibiskupem a v prosinci 1935 prvním československým kardinálem, proběhlo dne 29. června 1921.

Marek Šmíd

Autor je historik, působí na KTF UK Praha