Listopadové přemítání, 17. listopad 1989, 31 let „po té“

Letošní 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii, který je spojen se zápasem s oběma totalitami 20. století, to je s bojem proti nacismu a komunismu, má opravdu zvláštní atmosféru: sevřeni kleštěmi koronaviru, který vzchází ze země, která hovoří jasnou řečí o odmítání skutečné svobody a demokracie. V situaci, kdy jsme svědky rozpínavosti a nerespektování sebeurčení národů na Náhorním Karabachu, kdy můžeme pozorovat plíživé potlačování lidských práv a svobod, ukazuje své drábky a zuby nová totalita. Necítím se dobře a mám obavy. Bující nenávist, rozeštvanost, pohrdání tolerancí hraničící s cynismem nás ohrožují více, než vnější nebezpečí. Domnívám se, že tato skutečnost tíží každého člověka dobré vůle, každého, kdo touží po pravdě, lidské vzájemnosti a svobodě, současná situace vyburcuje k bdělosti a odvaze. Svatoanežský týden listopadové sametové revoluce (zdůrazňuji SAMETOVÉ), nás nejen zavazuje, ale i viní z lhostejnosti a občanské zbabělosti. Nelze jen vzpomínat, ale pamatovat! Nelze ztratit i naději, jako ji neztratili odbojáři II. světové války, III. odboj a oběti 50. let. Zázrakem nebylo jen přistání Jana Pavla II. na letišti v Ruzyni (jak symbolické), ale především pád říše zla a návrat svobody, demokracie a suverenity. Nebylo to tak snadné, jak si mnozí myslíme. Zlatá 60. léta nebyla pro všechny a normalizace nebyla jen šaškovskou přetvářkou, ale měla své oběti. Naděje nikdy neumírá, to je odkaz T.G. Masaryka, Eduarda Beneše, Václava Havla, Václava Bendy a dalších.

Demokracii a svobodu uhájíme jedině tehdy, když přemůžeme sami v sobě démony nenávisti, pohrdání druhými, ale budeme mít úctu a toleranci k druhým. Bez slušnosti a zbožnosti, napsal TGM, nemůže demokracie existovat a růst.

Jeden z Vás, svědek 17. listopadu 1989 na Národní třídě,
Dominik Duka OP