Metropolitní církevní soud

Začátkem října zahájil Metropolitní církevní soud pražské arcidiecéze nový soudní rok. Nad úkoly a významem církevního soudu se zamýšlí soudní vikář P. ICLic. Mgr. Ondřej Pávek.

Návštěvníci Pražského hradu jistě znají budovu Starého proboštství, budovu s nezaměnitelným půlkruhovým schodištěm nacházející se bezprostředně vedle svatovítské katedrály. Název napovídá, že se v této budově nachází sídlo svatovítské kapituly, v jejímž čele stojí její probošt. Teprve při bližším pohledu na zvonkové tablo je možné zjistit, že kromě kapituly sídlí v domě ještě jiná instituce – Metropolitní církevní soud Arcidiecéze pražské. Pro někoho je církevní soud instituce teoreticky či dokonce prakticky známá, někomu už její název zní tajuplně a jako relikt dávné minulosti.

Co je církevní soud? Je součástí Arcibiskupství pražského a jeho úkolem je vykonávat soudní moc v arcidiecézi. Soudní moc (vedle moci zákonodárné a výkonné) příslušní arcibiskupovi pražskému, který jejím výkonem pověřuje jako svého náměstka soudního vikáře a ostatní soudce, kteří spolu s dalšími osobami (ochráncem spravedlnosti, obhájci svazku, notářkami, soudními znalci a advokáty) soud tvoří. A co církevní soud řeší? Řeší všechno, co mu svěřuje a ukládá zákon, tedy Kodex kanonického práva a další právní normy vydané církevním zákonodárcem. Může to být řešení sporů mezi fyzickými či právnickými osobami v církvi, které se týkají duchovních skutečností nebo věcí s nimi souvisejících, může to být řešení trestních věcí, v nichž je třeba posoudit zavinění konkrétní osoby na spáchání některého deliktu a případně uložit příslušný kanonický trest. Nejčastějším případem, který církevní soudy řeší, je posouzení platnosti či neplatnosti manželství, o které některý z manželů žádá. Kromě toho některé pracovníky církevního soudu arcibiskup pověřuje podle potřeby ještě jinými úkoly, např. zpracováním odborných právních stanovisek k určitým věcem, provedením řízení pro laicizaci duchovních, atd.

Církevní soud, jak jsem již uvedl, sídlí na Starém proboštství, tedy jaksi stranou, mimo hlavní budovu pražského arcibiskupství na Hradčanském náměstí. Historicky k této lokaci vedly jistě především praktické důvody, ale kromě nich to snad může být i náznakem, že domáhání se spravedlnosti soudní cestou je až tou poslední možností, která se člověku nabízí a která, není-li zbytí a musí být využita, nikoho nijak zvlášť netěší. Pracovníci soudu jsou ustanoveni do svých funkcí, které vykonávají a pojímají jako službu ochotně, obětavě a zodpovědně. (Skutečně nerozhodujeme snadno a lehce, i když si to někteří lidé, zvláště ti, jimž se výsledné znění rozsudku nelíbí, myslí. Jsme si opravdu vědomi, že svým rozhodnutím ovlivňujeme životy lidí a že je to velká odpovědnost.) Ale i při této ochotě sloužit si samozřejmě ze všeho nejvíce přejeme, aby lidé služeb soudu pokud možno využívat nepotřebovali, aby se jim dařilo řešit spory smírem, anebo aby se jim – v ideálním případě – dařilo žít tak, aby spory mezi nimi vůbec nevznikaly. I o to prosíme vždy, když otvíráme nový soudní rok, tedy na začátku měsíce října při mši sv., kterou tradičně slavíme ve společenství s pražským arcibiskupem ve Svatováclavské kapli v katedrále.

                                                                       P. ICLic. Mgr. Ondřej Pávek, soudní vikář