Missa chrismatis: homilie arcibiskupa Jana Graubnera

Dnes na Zelený čtvrtek se arcibiskup Jan Graubner při slavení mše Missa chrismatis setkal s kněžími a jáhny pražské diecéze, kteří tu obnovili jednotu svého společenství a své závazky. Ve své homilii otec arcibiskup řekl:

Drazí bratři v kněžské službě,

slavíme dnes ustanovení svátosti kněžství, mohli bychom taky říci, že slavíme kněžský stavovský svátek. Zajímavé je, že po této slavnosti se rozjedeme do farností, abychom s věřícími večer slavili ustanovení eucharistie, a většina z vás bude slavit vícekrát na různých místech. Je to den namáhavé služby. Jako by se i slavením našeho svátku ukazovalo, že jsme opravdu povoláni k službě, k vydanosti pro Pána a pro jeho lid. My nejsme středem. Kněžskou službu jsme nepřijali pro sebe jako privilegium, či jako vážené postavení. Konečně i svět, který většinově nepřijímá Krista, nás řadí v žebříčku uznávaných povolání až na konec služebných prací.

Naše povolání je spojeno s celibátem, o kterém dnes mnozí diskutují a vypadá to, jako by věřili, že odstranění celibátu vyřeší nedostatek kněží. Z omylu je usvědčuje skutečnost, že i církve, které nemají povinný celibát, mají nedostatek duchovních. Co pro nás celibát znamená? My jsme ho přece nepřijali proto, abychom jako staří mládenci využívali pohodlí svobodného stavu, který člověku nabízí možnost nezávisle měnit místo, zaměstnání a rozhodnutí, rozhodovat si sám o svých penězích a trávit čas tak, jak sám chce, jak říká papež František v Amoris laititia(162). My jsme se rozhodli být svobodnými pro nebeské království (Mt 19,12). Naše zasvěcení se podobá panenství, které je formou lásky. Jako znamení nám připomíná horlivost pro Království, naléhavost darovat se bez výhrad službě evangelizace (srov. 1Kor 7,32) a je odleskem plnosti v nebi, kde „se lidé nežení ani nevdávají“ (Mt 22,30). AL 159. Panenství má symbolickou hodnotu lásky, která nepotřebuje vlastnit druhého, a tak odráží svobodu nebeského Království, jak říká papež František. (AL 161) Řešením není snižování laťky.  

Co je potřeba naznačuje jeden průzkum, který ukázal, že ve všech kulturách dnes lidé žádají, aby hlásání víry bylo dílem radikálních a autentických svědků. Nežádají dokonalost, ale „svědka“ rozpoznávají v první řadě podle radosti, která vyzařuje z celé jeho bytosti, pak podle důslednosti jeho života, a nakonec podle jeho schopnosti stát se bližním díky tomu, že dokáže naslouchat s láskou a do hloubky.[1] Ano, naše poslání vyžaduje plnou vydanost. Kdo by toto odmítal, ať odejde. Ale my jsme tu proto, že jsme se pro Boha rozhodli, i když jsme jen slabí lidé. Proto se nechejme dnešní slavností povzbudit a s vědomím svých ubohostí řekněme nové: Zde jsem. Ale pomoz mi, Pane. Bez tebe to nedokážu.

Papež Benedikt XVI. kdysi řekl v odpovědi na otázku jednoho kněze: Velikým problémem křesťanství v dnešním světě je, že už se nemyslí na budoucnost (Boha). Zdá se, že přítomnost tohoto světa postačuje. Jako i ve světských věcech se internetová mentalita nezajímá o historii ani o budoucnost a žije jen pro současnost. Chceme mít pouze tento svět, žít pouze v tomto světě. Zavíráme tak brány pro opravdovou velikost svojí existence. Smysl celibátu jako anticipace budoucnosti spočívá právě v otevírání těchto bran, zvětšování tohoto světa, ukazování reality budoucnosti, kterou my už žijeme jako přítomnost. To je svědectví víry: my skutečně věříme, že Bůh je, že Bůh patří do mého života, že mohu stavět svůj život na Kristu, na budoucím životě.

Pro agnostický svět, tedy svět, do kterého Bůh nepatří, je celibát velkým pohoršením, protože ukazuje právě na to, že Bůh je chápán a prožíván jako realita. Eschatologickým životem celibátu vstupuje do reality naší doby budoucí svět Boha.

Kritika celibátu může překvapovat v době, kdy je stále více v módě neuzavírat sňatek. Avšak neuznání sňatku je něčím naprosto a zásadně jiným než celibát, protože se zakládá na vůli žít jen sami pro sebe, nepřijímat žádný definitivní závazek, mít v životě neustále plnou autonomii, v každé chvíli se rozhodovat, jak a co si od života vzít; je to odmítnutí závazku, odmítání definitivnosti a žádost vlastnit život jenom pro sebe.

Celibát je pravým opakem. Znamená přitakat definitivně, nechat se Bohem vzít za ruku, odevzdat se do rukou Páně, do jeho „já“. Je to akt věrnosti a důvěry, úkon, který je také předpokladem věrnosti manželství; je to pravý opak onoho odmítnutí, oné autonomie, která se nechce zavazovat, která nechce vstoupit do vztahu. Právě definitivní „ano“ potvrzuje definitivnost souhlasu manželství. A manželství je biblická forma, přirozená forma bytí muže a ženy, základ velké křesťanské kultury, velkých kultur světa. Kdyby mělo zmizet, byl by zničen kořen naší kultury.

Dobře prožívaný celibát potvrzuje onen souhlas manželství tím, že přitakává budoucímu světu. Takto chceme zpřítomňovat toto pohoršení víry, která vkládá veškerou existenci v Boha… Celibát je velkým znamením víry, přítomnosti Boha ve světě. (10.6.2010)

Kněžská krize může někdy souviset se ztrátou kněžského ideálu z mládí: Náš spirituál v olomouckém semináři P. Šuránek říkával: U nás kněží není marasmus senilit určován počtem let, nýbrž idealismem. Tam začíná stáří, kde se ztrácí idealismus, kde přestává dobrovolný, radostný sebezápor. Kde se mění směr: místo christocentrismu se vrací starý egoismus, duchovní člověk mizí, vynořuje se starý Adam.

Je třeba osvěžit své duchovní mládí, ohřát se u ohně, u něhož jsme se duchovně rozvíjeli. Zkontrolovat, nakolik jsme zůstali duchovními. Nejlépe to poznáme podle názoru na sebeoběť, utrpení. Duchovní člověk vidí v utrpení velikou sílu, možnost nejužšího spojení s Ukřižovaným. Vykoupil-li Kristus svět utrpením, musí i to naše utrpení ve spojení s ním mít výkupnou sílu.[2]

Drazí bratři, chceme obnovit své kněžské závazky. Obnovme především své rozhodnutí dát Boha na první místo, patřit především jemu a ne sobě, aby naše kněžské působení odpovídalo dnešní době, aby bylo účinné a naše svědectví přesvědčivé. Pak můžeme čekat radost, jakou dává jen Bůh.

Sestry a bratři, milí ministranti, kteří dnes kněze doprovázíte, děkuji vám za vaši službu církvi, za vaši pomoc kněžím, za jejich podporu i spolupráci s nimi. Chcete-li pro ně udělat ještě víc, dejte taky Boha na první místo v životě. Tak přibude těch, kteří vydávají působivé svědectví věrohodných svědků Krista a Boží království poroste.

[1] Margaret Karramová, Povoláni a posláni, in Nové město 02/2024

[2] Šuránek Antonín, Vzpomínky 2, MCM Olomouc, str. 37