Nový kostel karmelitek v Drastech

Nově vybudovaný kostel sv. Terezie z Avily v Drastech v sobotu 8. června posvětil arcibiskup pražský Jan Graubner.

Nový chrám sester karmelitek vznikl díky pomoci stovek brigádníků na troskách zemědělského dvora v lokalitě Klecany v okrese Praha-východ, který karmelitky zakoupily před šesti lety. Rozhodly se tehdy po téměř dvou stoletích opustit historickou budovu v Praze na Hradčanském náměstí a přesídlit do tiššího a klidnějšího prostředí. Původní klášter na Hradčanském náměstí pak zanechaly bosým karmelitánům. „Život je zde daleko přirozenější. Není to jen vzduch, ale i ticho, práce v přírodě – až když jsme sem začaly jezdit na brigády a pracovat na pozemku, zjistily jsme, jak až moc nám toto v Praze chybělo,“ uvedla před časem v rozsáhlém rozhovoru pro Christnet sestra Milada.

Na otázku, co by měl klášter přinášet svému okolí, zde odpověděla: „Myslím si, že každý klášter, a zvlášť kontemplativní, by měl přinášet zkušenost živého Boha. Lidé s otevřeným srdcem by se zde měli dotknout jakéhosi „přesahu“, toho, že důležitější je „být“ než „mít“. Tedy že podstatnější je to, jakým se stanu člověkem než to, kolik toho za svůj život nahromadím. V tomto, jak nemáme navenek žádnou „prospěšnou činnost“, jsme pro lidi určitou provokací,“ sdělila řeholnice. A dodala: „Lidé sem budou moci přijíždět do domu pro hosty jak na své soukromé ztišení, tak na programy organizované laiky. My jim budeme poskytovat modlitební zázemí a možnost se s námi modlit v naší veřejné kapli.“

A čemu se vlastně karmelitky kromě duchovního života věnují? „Každá karmelitánská komunita ve světě si určí, čemu se bude věnovat, čím si bude vydělávat na živobytí. U nás po revoluci padla volba na výrobu uměleckých předmětů. Máme zde keramickou dílnu, zdobíme svíčky, malujeme hedvábí, vážeme růžence, šijeme liturgické oděvy, vytváříme ručně zdobená přání atd. Sestry jsou docela manuálně zručné a šikovné. Tomu se věnujeme v době práce. Pak máme ještě tzv. úřady v domě, někdo musí vařit, prát, dělat ekonomiku atd. Dvakrát denně se scházíme na tzv. rekreaci, hodinu po obědě a hodinu po večeři, kdy jsme spolu, povídáme si, a přitom děláme nějakou ruční nenáročnou práci. Pak míváme návštěvy příbuzných a známých, hodně čteme (máme hodinu četby denně), zajímáme se o to, co se děje ve světě, zveme si kněze nebo laiky na přednášky, někdy míváme tzv. slavnostní dny, kdy třeba hrajeme i nějaké stolní hry nebo si pustíme hodnotný film. Myslím, že žijeme celkem jako normální ženy,“ uzavírá sestra Milada.

Celý rozhovor si můžete přečíst zde

Fotogalerii ze svěcení klášterního kostela naleznete na stránkách Člověk a Víra zde:

(pri)