Kardinál Duka k výstavě svatovítského pokladu v Drážďanech

Arcidiecéze historicky poprvé vystavuje v zahraniční svatovítský chrámový poklad. Uměleckou výstavu s názvem “Fragmenty paměti” v drážďanské síni v Lipsiusbau zahájil prezident Petr Pavel za účasti duchovních představitelů z Německa i z České republiky. V čele reprezentantů české církve byl kardinál Dominik Duka a děkan svatovítské kapituly P. Ondřej Pávek.

Vystavovaný svatovítský poklad zahrnuje bezmála 120 předmětů včetně relikvie Kristova roucha nebo korunovační kříž ze 14. století. Originální sbírka na Pražském hradě však čítá až 400 předmětů a je jednou z největších svého druhu v Evropě. Zájemci z celého světa si nyní budou moci vystavovanou část prohlédnout až do 8. září 2024.

Historické artefakty jsou prezentovány originálním způsobem v dialogu s moderním uměním. Na stejné výstavě lze spatřit například fotografie Josefa Koudelky, keramiku z dílny Edmunda de Waala nebo film mnichovského filmaře Juliana Rosefeldta. 

Kardinál Dominik Duka v reflexi této výstavy uvedl:

Jako účastník vernisáže výstavy, která nese název “Fragmenty paměti,” jejímž nosným pilířem je výstava svatovítského katedrálního pokladu v drážďanském výstavním prostoru Lipsius, bych se chtěl podělit nejen o zážitek, ale také do jisté míry zdůraznit, proč je tato výstava tak důležitá.

Název fragmenty paměti se dotýká skutečnosti, že žijeme v době, kdy naše západní civilizace, která vyrůstá z anticko-židovsko-křesťanských kořenů, se do jisté míry otřásá náporem těch, kteří by jí chtěli ukončit a nastolit civilizaci novou. To není žádný thriller, ani horor, ale skutečnost.

Na této výstavě můžeme ukázat pouze fragmenty, sloupy jsou tak hluboce zapuštěny. Jak by řekl profesor Bárta, to podstatné z naší civilizace je nosné a pevné. (Pan profesor Halík by dodal: I když se chvěje, tak zůstává pevné). Do jisté míry hlavní osou této výstavy kromě Čech, ze světa výtvarného umění, fotky, filmu, je zde velká část chrámového pokladu katedrály sv. Víta.

Je nutné si uvědomit, že jsme zemí ve Střední Evropě, která se od počátku hlásí k jedinému hlavnímu městu a k jediné hlavní katedrále – to jsou pražské Hradčany s katedrálou sv. Víta. Pokud si vyjmenujeme jen tituly této stavby, pochopíme, co znamená tento svatovítský poklad. Na počátku je to svatovítská rotunda, která nese ideu jak ravenské centrální stavby, tak rovněž ideu cášské centrální stavby (jak stále zdůrazňoval zesnulý profesor Jiří Sláma). Pak přijdeme ke Spytihněvově bazilice sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Sv. Vít nám ukazuje, jakou roli sehrála doba sv. Václava, která spojila svůj osud se saskou a otonskou dynastií se sídlem v Magdeburku, jejímž hlavním patronem, světcem a ochráncem, byl mučedník chlapec Vít ze Sicílie. K ní se ovšem přidávají dvě postavy, které nazýváme “dvě světla” nebo “dvě olivy” – to jsou sv. Václav a sv. Vojtěch. Svatý Václav dokončí orientaci strýce Spytihněva i otce Vratislava a na straně druhé je to sv. Vojtěch, který se na tomto civilizačním úkolu podílí s papežem Silvestrem II., nejvýznamnějším matematikem 10. století, Gerbertem a Otou II. i Otou III. To jsou skutečnosti, které tento poklad vyjadřuje.

Na to navazuje katedrála, která se stává císařským královským dómem, který také na základě buly Karla IV. hraje důležitou roli v rámci Římské říše německého národa, kdy český král patří k těm nejvýznamnějším kurfiřtům světské moci. Proto i tento výběr exponátů.

Myslím, že nikomu, kdo nespatřil tuto výstavu, se nepodařilo vidět takto široký a nádherně zrestaurovaný a očištěný poklad našeho dómu sv. Víta, který ukazuje nejen duchovní orientaci, ale také hlubokou kulturní zakořeněnost našeho národa a mezinárodní rozměr.

Není zde jen svědectví o nábožensko-duchovním rozměru, bez kterého by nebylo ani západní civilizace a ani katedrály, ale jsou zde i dva meče, které ukazují, že západní civilizace se musela bránit – je to meč svatého Štěpána a meč sv. Václava. Tyto se dostaly do našeho pokladu, protože naši panovníci byli nejen čeští, ale také polští a uherští králové. Tuto skutečnost demonstruje hlavní část této výstavy. Na výstavu navazují rovněž umělci moderní doby, kteří se snaží na kontextu doby ukázat význam velkého vkladu, který byl vložen za našich kořenů do židovsko-křesťanského a antického společenství. Tento základ vytvořil světadíl, kterému říkáme Evropa.

Výstava se otevírala 15. března, den, který nám připomíná rok 1939, okupaci a vstup Adolfa Hitlera do prostoru Pražského hradu. Na tuto skutečnost myslel také hostitel, saský premiér, který se hlásí k našim hlubokým společným kořenům, mnohem hlubším, než válečná období 20. století. Je již 4. premiérem Saska, se kterým jsem měl možnost se v tomto duchu setkat. Je jedním z lidí, kteří vnímají Sasko jako zemi vyrůstající v kooperaci s Prahou. Víme, že do roku 1866 saská vojska stála na straně Prahy.

Pocházím z Hradce Králové, kde se odehrála bitva, která byla porážkou střední Evropy. Berlín vytvořený na ideologii Hegela, železného kancléře Bismarca a Adolfa Hitlera, jak zdůrazňuje zesnulý papež Benedikt XVI., není perspektivou budoucnosti našeho světadílu, civilizace a kultury. Lze namítnout, že vnáším do tématu politická slova a politické smýšlení, ale není tomu tak. Jde o duchovní smýšlení, protože německá spolková republika nebyla založena na troskách Berlína, ale byla založena na troskách německých katedrál a vypálených synagog. Především kultura a civilizace Evropy od starověku vytváří naše společenství. Ve střední Evropě jsou to Němci, Slované, Židé. Židé jako národ, který nás naučil víře, ale také i úctě člověka k člověku, protože to je také úcta k Bohu. A národ, který nás naučil ekonomice a finanční správě – banky, úrok, burza, to vše je velký dar, který do evropské zaalpské civilizace vnesli židovští přistěhovalci.

Proto tedy tato kombinace. Ti, kteří se podíleli na této výstavě mají české, německé a židovské i křesťanské kořeny. Zde je zapotřebí říct, že žijeme v době, kdy podlamování základů naší civilizace je charakterizováno dvěma rysy – antisemitskými, respektive antijudaistickými a antikřesťanskými.

Saská výstava v Drážďanech se od těchto proudů distancuje a ukazuje cestu do budoucnosti. To je má reflexe výstavy, které jsem se mohl účastnit a byl jsem skutečně rád, že ji otevírali představitelé dvou měst, jejichž kulturní, politické a ekonomické vztahy nejsou jen minulostí, ale mohou být i současností Prahy a Drážďan.