Osmdesát let od skonu prvního československého kardinála Karla Kašpara

Ve středu 21. dubna uplynulo 80 let od úmrtí prvního československého kardinála Karla Kašpara. Jak významnou roli sehrál 32. pražský arcibiskup v našich moderních dějinách?

Karel Kašpar se narodil dne 16. května 1870 v Mirošově u Rokycan. Po teologických studiích na české papežské koleji Bohemicum v Římě byl v únoru 1893 vysvěcen na kněze. Od roku 1899 působil jako spirituál Strakovy akademie v Praze a od roku 1907 zastával post kanovníka Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze.

Po vzniku Československé republiky na podzim 1918 patřil mezi nejvhodnější kandidáty na uprázdněný svatovojtěšský stolec, nicméně Svatý stolec tehdy upřednostnil univerzitního profesora a katolického politika Františka Kordače. S ohledem na mimořádné kvality byl v březnu jmenován pomocným biskupem v Hradci Králové a o rok později, v červnu 1921, královéhradeckým sídelním biskupem. Tento post zastával až do roku 1931, kdy se po rezignaci Františka Kordače stal pražským arcibiskupem a českým primasem.

Jako ordinář zůstával v úzkém kontaktu s apoštolskými nuncii v Československu, ale rovněž se svými věřícími v diecézi, resp. arcidiecézi, o něž se staral s mimořádnou horlivostí a zápalem. Rád a dobře kázal, navštěvoval jednotlivé farnosti diecéze i kněžský seminář, aby byl v kontaktu s lidem i kněžími. Představitelé Svatého stolce si velmi vážili jeho hlubokých teologických znalostí, kvalitní římské formace, upřímné zbožnosti, přirozené inteligence i neskrývané energičnosti, s nimiž se pouštěl do řady podniků.

V milostivém roce 1933 stál v čele zemské pouti českých katolíků do Říma, kterou věřící uctili 1900. výročí vykupitelské smrti Ježíše Krista. Ta proběhla ve dnech 19. až 30. dubna, realizovala se vlakem a poutníci během ní kromě Věčného města navštívili i Padovu, Assisi, Florencii a Benátky.

V reakci na zdárný průběh eucharistického kongresu v Praze v létě 1935 i úspěšně postupující provádění modu vivendi jej papež Pius XI. jako prvního Čechoslováka v prosinci 1935 kreoval kardinálem. 

Jako mnozí církevní představitelé katolické církve i Karel Kašpar choval v úctě demokratickou meziválečnou republiku. Když proto Tomáš Garrigue Masaryk v září 1937 zemřel, nařídil na znamení smutku nad úmrtím jejího prvního prezidenta vyvěsit ve všech kostelích prapory na půli žerdi a zvonit v poledne 14. září i o týden později v den pohřbu.

Krátce po mnichovském diktátu v září 1938 vystoupil pražský arcibiskup a český primas Karel Kašpar s pastýřským listem Jednota v pravdě a lásce Kristově, v němž označil ponížení své země za tvrdé Jobovy rány, jež na republiku dopadly. Nepropadl však pesimismu, ale věřil, že nyní přichází duchovní obnova národa, která jej bude směřovat k budování státu na křesťanských základech.

V listopadu poté odcestoval na krátkou návštěvu Věčného města, aby o nových politicko-náboženských poměrech v republice informoval papeže Pia XI.

V březnu 1939 navštívil Karel Kašpar Věčné město znovu, aby se zde jako člen konkláve účastnil v Sixtinské kapli v Apoštolském paláci ve Vatikánu volby hlavy katolické církve. Když dne 2. března gratuloval nově zvolenému Piu XII., ten mu odpověděl: Milý kardinále Kašpare, Vy jste byl ke mně vždy tak dobrý! Všechno požehnání vám a Československu!

Karel Kašpar zemřel v Praze dne 21. dubna 1941. Jeho mrtvé tělo bylo uloženo do hrobky v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, kde odpočívá dodnes.

Marek Šmíd, autor je historik, působí na KTF UK