Les je krásný chrám plný života

V neděli oslavil významné životní jubileum- 50 let – ředitel sekce Lesní správy pražského arcibiskupství Milan Mochán. Pražské arcibiskupství mu gratuluje a zároveň děkuje za jeho efektivní práci. Při této příležitosti znovu přinášíme rozhovor o duchovním rozměru lesa, který jsme s ním pořídili v rámci letošní Noci kostelů.

Pražská arcidiecéze převzala lesy do své správy před sedmi lety. V jakém stavu se tehdy nacházely?

Lesy rostou přibližně osmdesát až sto padesát let a tuto historii z nich nejde vymazat. Je v nich zapsaná a my ji po našich předcích sklízíme. Jinými slovy: my sázíme lesy pro naše potomky a sklízíme to, co nám předali naši předci. To, s čím se dnes potýkáme, je tedy odrazem stopadesátiletého vývoje celé naší společnosti. Hodnotit naše předky je proto velice obtížné, zvláště když víme, jakým problémům v podobě různých kalamit museli v minulosti čelit. Lze nicméně prohlásit, že z devadesáti procent se námi převzaté lesy nacházely v dobrém stavu.

Co se arcibiskupství podařilo za těch sedm let v péči o lesy vykonat?

Lesy jsme museli nejprve fyzicky převzít a následně zajistit personál, který je bude obhospodařovat. Les má jednu výhodu: když se neobhospodařuje, tak se tak zase rychle nic moc tragického nestane, takže ty tři, čtyři roky, kdy trvalo navracení lesů, se nic tak zásadního nestalo. Podstatné ale bylo, že mnoho lidí, kteří do té doby v lesích pracovali, odešlo jinam. Dvacetileté čekání na restituce pak mělo vliv zejména na infrastrukturu: a to ani ne tak na lesní cesty, jako spíše na stav mnoha budov. Obnova infrastruktury si vyžaduje obrovské prostředky a je rozložena do delšího časového pásma, ale z větší části se nám už podařilo tento úkol splnit. Pokud jde o ostatní záležitosti, které před námi po převzetí lesů vyvstaly, tak lesnický personál je dnes stabilizovaný – zaměstnáváme sto lidí a navázali jsme také vztahy se třemi stovkami dodavatelů, většinou drobných vlastníků. Plníme tak i sociální roli poskytovatele práce pro řadu lidí v regionech, v nichž působíme. Kromě tohoto sociálního pilíře, který církev vždy poskytovala, se nám ale podařilo nastartovat i šetrné, ekologické hospodaření v našich lesích, za což jsme dokonce od Agentury přírody a krajiny obdrželi ocenění.

Je církev v něčem specifický hospodář?

Osobně doufám, že nikdo nepozná, že lesy, které spravujeme, jsou ve vlastnictví církve. Les jako takový by měl být jakýmsi společným domovem nás všech – místem, kam si mohou jít lidé zaběhat, kde někteří z nás naleznou obživu, ale také místem, kde se bude dobře žít všem živým tvorům, které k tomu Pán Bůh stvořil. A to je poslání všech lesů, lhostejno, zda jde o les soukromý, státní či církevní. My k tomu můžeme navíc přidat lidský rozměr, kterým se, jak věřím, vyznačují naše vztahy vůči zaměstnancům, dodavatelům a všem, s nimiž tak či onak spolupracujeme. Je ale pravda, že když do našich lesů přijdete, naleznete tam křížky, Boží muka, kapličky, tedy různé památky po našich předcích. Na tuto tradici bychom rádi navázali a obohatili ji. Například o myšlenku lesních kaplí. Tím není myšlena nějaká stavba, rozumí se tím jen krásně upravené místo na nějakém lesnicky významném místě, kde se nachází staré porosty ponechané k rozpadu, a stačí, když se tam udělá mýtinka, přidají lavičky a obyčejný dřevěný kříž a vznikne krásné, přirozené místo k meditaci. Lesy jsou dnes plné lidí, zvláště teď, v době pandemie. Z toho pak vznikají různé konflikty a právě takováto místa by je mohla pomoci tlumit.

Někdy se hovoří o duchovním rozměru lesa. Jak tomu máme rozumět?

Je-li pravda, že Boha nalézáme v tichu a klidu, při setkání s krásou či harmonií, pak les nabízí přirozené prostředí pro setkání s Ním. Les je krásný chrám, který je plný života, a kdo se dokáže dívat, nalezne v něm krásu na každém kroku. Kdo tedy chce hledat Boha, má k tomu v lese optimální podmínky.

Jak by takový „spirituální les“ měl vypadat?

Pro mě osobně je vrcholem „spirituálního lesa“ – použiji-li tento termín – když přijdu do dospělého, stárnoucího lesa. Lesy se totiž v něčem podobají lidem. Mladé lesy jsou jako bouřlivé mládí, musíte je usměrňovat, hlídat, ale tyto stárnoucí lesy jsou klidné, vyrovnané, smířené. V takovém lese se ono ztišení a přemýšlení dostavuje samo od sebe, a jak jím procházíte, je stále intenzivnější. Právě v těchto místech na vás les působí jako chrám, kde se člověk přirozeně otevírá v meditaci věcem, které ho přesahují.

Jiří Prinz

Foto: Michal Němeček

Převzato z novin Noci kostelů 2021