1100 let od mučednické smrti svaté Ludmily

Historických pramenů ze života sv. Ludmily se mnoho nedochovalo. Většina toho, co o jejím životě víme, pochází až z legend sepsaných po její smrti s cílem vykreslit Ludmilu jako vzor ctnostného života; dobová realita jako taková nebyla prioritou. Což ovšem neznamená, že legendy je nutné považovat za jakési idealizované pohádky – jejich „potíž“ spočívá akorát v tom, že většinu toho, co popisují, prostě nelze ověřit. Ale ani vyvrátit.

Právě legendy jsou proto jediným východiskem, do něhož se historikové snaží dosadit střípky historických faktů a vytvořit tak ucelenější mozaiku doby na přelomu 9. a 10. století, kdy sv. Ludmila žila.

O jejím původu existují mezi historiky dvě hypotézy. Podle Kristiánovy legendy pocházela z hradiště Pšov, dnešního Mělníka, kde měl sídlo její otec Slavibor. Proti tomu stojí texty Staroslověnského prologu a legendy Fuit in provincia Boemorum, které nejenom Mělník, ale dokonce ani Čechy nezmiňuje a za Ludmilin původ označují Sasko. Podle antropologa Petra Velemínského by v případě povolení otevření Ludmilina hrobu mohla výsledky o původu přinést jednak genetika, jednak analýza v kosterních pozůstatcích zubů stále přítomného prvku stroncia. Z něho lze totiž zjistit původ stravy toho kterého jedince již od dětských let a tudíž i jeho domovinu. Archeolog Jiří Sláma k tomu podotýká, že z historického hlediska by mohlo jít o nepoměrně zajímavé zjištění, nicméně ať už Ludmila pocházela odkudkoliv, na významu její osobnosti by se tím rozhodně nic nezměnilo.

Nikde nezmiňovanou kapitolou Ludmilina života je její mládí. Jak žily tehdejší děti, jaké měly povinnosti nebo zájmy?

Budoucí život mladé Ludmily měl určit její sňatek. Rodinné strategie tehdy vedly k uzavírání výhodných kmenových spojenectví, často stvrzovaná svatbou. Tak tomu bylo i v případě Slavibora, Ludmilina otce, a Přemyslovce Bořivoje. Tehdejší svatba neměla s dnešní podobou nic společného. Všemu předcházela dlouhá jednání, kdy vůdcové dohadovali podmínky, za kterých prováží své kmeny do jednoho celku. Za této situace byli novomanželé pouze symbolickými figurami. 

Tehdejší život byl utvářen ještě pohanskou dobou, kde veškeré dění určovali nejrůznější bohové. Jejich pobyt si lidé spojovali s okolní přírodou a vše, co se nacházelo mimo jejich obydlí, považovali za tajemná a nedotknutelná místa. Nelze tedy nevěřit legendistům, kteří popisují Ludmilu v době mládí jako tu, která obětovala modlám a zaníceně se věnovala jejich uctívání. Bořivoj na tom nebyl jinak.

O tom, že vše mělo být posléze jinak, rozhodla politicko-společenská situace.

V době svatby Bořivoje s Ludmilou stály proti sobě dvě mohutné již christianizované říše: Východofrancká a Velkomoravská se snahou o další rozšíření svého vlivu. A protože nikdo nevěděl, zda tato situace neskončí někdy střetem, který by zasáhnul především malé kmeny, jejich velmožové hledali ochranu u svých nejbližších a mocnějších sousedů. Bořivoj se tak obrátil s žádostí o koalici na velkomoravského krále Svatopluka.

V pozadí podobných koalic vždy stálo tak říkajíc „něco za něco“- s tím Bořivoj nepochybně počítal. Spojenectví s Bořivojem Svatoplukovi nabízelo možnost prohloubení svého mocensko-kulturního vlivu do strategicky důležitých českých zemí. A potom, bylo nemyslitelné, aby měl křesťanský panovník Svatopluk za spojence pohana. Na svůj křest proto mohl Bořivoj přistoupit čistě z pragmatických důvodů.

Z písemných pramenů víme, že křest prováděl samotný arcibiskup Metoděj a že kmotrem byl samotný Svatopluk, což už samo o sobě naznačuje, že z hlediska Moravanů se jednalo o velice významný akt.   

Křestní obřad se podle všeho uskutečnil v tehdejším sakrálním areálu dnešním Uherském Hradišti-Sadech. Otázkou zůstává, zda podle legendy přijala na Moravě křest také Ludmila. Historička Naďa Profantová je toho názoru, že mladá kněžna byla pokřtěna v Čechách. Opírá se o legendy, které Ludmilu zmiňují jako matku pěti možná šesti dětí, která měla mít krátce po sobě.

Křest měl proběhnout na Levém Hradci, Bořivojově sídle, v kostele sv. Klimenta, který kníže postavil po návratu z Moravy jako slib Svatoplukovi, že ve své domovině začne s šířením křesťanství. Dnešní podoba kostela je až dílem středověkých a barokních přestaveb, původně zde zřejmě stála rotunda, podobná těm, které Bořivoj viděl na Moravě a která při zmíněných přestavbách vzala za své. Každopádně jednalo se o první kostel postavený v českých zemích.

Co se samotného Ludmilina křtu týče, i v tomto případě šlo o obdobný důvod jako u křtu Bořivojova – pokřtěný kníže nemohl mít za manželku pohanku.

Pokřtěním Bořivoje s Ludmilou měla začít významná kapitola christianizace českých zemí. Novou víru ovšem nepřijali všichni naráz a ihned.

Christianizace českých zemí v době knížete Bořivoje měla specifickou podobu.

V žádných pramenech se však nenalezly zmínky o tom, že by v Čechách docházelo k násilným křtům a vyvražďování pohanů jako tomu bylo v jiných zemích.

Podle Martina Wihody si však lze jenom těžko představit, že by Strojmír v Bavorsku mohl vyznávat kult svých předků.

Naďa Profantová je navíc toho názoru, že povstalcům nešlo o faktické přijetí nebo nepřijetí křesťanství.

O tom, že vzbouřenci měli úspěch, svědčí opětovná cesta Bořivoje na Velkou Moravu, nyní společně s Ludmilou, kde coby exulanti žádali Svatopluka o pomoc. A bylo by s podivem, kdyby Svatopluk svému strategicky důležitému partnerovi nepomohl.

Dokladem může být podle Kristiánovy legendy Bořivojův návrat do Čech, přesněji řečeno do Prahy, což by si v opačném případě asi těžko mohl dovolit.

Proč se Bořivoj s Ludmilou rozhodli k přesídlení ze zabydleného Levého Hradce do Prahy je otázkou. Pražský hrad byl v té době zcela neobydlen, na jeho nejvyšším místě, kde dnes stojí Plečnikův obelisk, se pouze scházely pohanské kmeny ke svým kultovním obřadům. Podle Kristiánovy legendy měl proto Bořivoj mezi dnešním II. a IV. nádvořím založit kostel Panny Marie, nikde se však nehovoří o tom, kde knížecí manželé bydleli.    

Nejpravděpodobnější verzí pobytu je Malá Strana, kde bylo doloženo osídlení již v polovině 9. století, navíc šlo o oblast s již rozvinutým mezinárodním obchodem. V porovnání s Levým Hradcem tak musela být pražská kotlina pro Bořivoje s Ludmilou důvodem, ne-li přímo výzvou, pro vytvoření hlavního knížecího sídla.

Kde a jak zemřel kníže Bořivoj, není známo. Příliš se toho neví ani o jeho politické činnosti. Podle historika Petra Sommera se pravděpodobně snažil převzít moc v zemi, která byla ještě malá, protože nesjednocená.

Nevytratil se však moravský král Svatopluk ani bavorský císař Arnulf, v jejichž hře se měla mladá vdova s nedospělými dětmi ocitnout.

Po obnově přemyslovské moci císařem Arnulfem byla prvním Spytihněvovým krokem výstavba opevnění Pražského hradu, budoucího knížecího sídla. Následně začal se zakládáním hradišť v okolí Prahy. Jednalo se o opěrnou přemyslovskou doménu, kterou lze považovat za položení základů českého státu. Šlo o místa s velkou koncentrací lidí, s důrazem na řemesla a obchod, zároveň také soudní centra, kde se sjednávala spravedlnost. To, co je podstatné, objevují se první sakrální kamenné stavby, což souviselo se snahou panovníka o další šíření křesťanství. V tomto kontextu hovoří legendy o Spytihněvovi co zbožném panovníkovi, který kolem sebe shromažďuje kleriky. Není vyloučené, že s celkovou koncepcí pomáhala synovi Ludmila, která se s ní setkala během svého pobytu na Velké Moravě.

Situaci však neměl Spytihněv jednoduchou.

Za této situace mohl mít význam způsob Ludmilina osobního života, na kterém se shodnou prakticky všechny prameny: jeho značnou část věnovala chudým a bezprizorním, což byla tehdy neobvyklá a pro mnohé i překvapivá činnost. Svým způsobem se tak podílela na konsolidaci tehdejších poměrů.

Kněžně Ludmile bylo souzeno, že přežila nejenom svého manžela, ale také oba své syny.  Jak a kde zemřel Spytihněv, není známo. Ví se pouze to, že Ludmila jej pohřbila již ve zmíněném kostele Panny Mari na Pražském hradě.

O druhém z Ludmiliných synů Vratislavovi se prameny zmiňují jako o prvním z českých panovníků, který expandoval za hranice Čech. V 10. století se účastnil bojů proti do Evropy expandujícím Maďarům a jeho statečnost vyzdvihují dokonce i pozdější uherské kroniky. Někteří historici předpokládají, že byl prvním Přemyslovcem, který přesahoval hranice středních Čech a zamýšlel se nad jejich sjednocením do jednoho jedno raně státního útvaru.   

Na Pražském hradě založil druhý pražský kostel sv. Jiří, kde byl také roku 921 pohřben, poté když přišel o život při jednom z válečných tažení.

Po Vratislavově smrti na scéně poprvé výrazněji objevuje jeho manželka Drahomíra, která měla do Ludmilina života neblaze zasáhnout.

Vratislavova manželka Drahomíra pocházela z kmene Polabských Stodoranů, kteří byli z větší části vyvražděni někdejší expanzí Sasů. Legenda ji, co by protipól k Ludmile, přirovnává ke kruté starozákonní pohance Jezebel.

K tomu archeoložka Milena Bravermanová poznamenává:

Proto se někdy budoucí zášť Drahomíry vůči Ludmile vysvětluje tím, že vychovávala Václava více ke zbožnosti, než k praktické vládě. Jenomže spor obou žen mohl vycházet i ze zcela jiných pohnutek. Poukazuje na ně historička Naďa Profantová:

Drahomíra coby regentka měla sice ve svých rukou značné pravomoci, včetně armády, v očích domácích velmožů však byla považována za cizinku. Ludmila byla ve větší oblibě i díky tomu, že se jí svým způsobem podařilo vymanit Čechy z područí Moravy. Určitou roli zde proto mohla sehrát i Drahomířina žárlivost na Ludmilino postavení mezi tehdejší přemyslovskou elitou.

Spor snachy a tchýně vyústilLudmiliným odchodem z Prahy. Se svým dvorem se usídlila na nedalekém Tetíně, jednom z hradišť založeném synem Spytihněvem. Její dvorec se měl nacházet na místě dnešní fary. Soudě podle zdejších archeologických nálezů lze předpokládat, že sídlo mělo podobu knížecího paláce – nezdá se tudíž pravděpodobné, že by byla Ludmila vyhnána do nějakého pustého vyhnanství.

Proč Ludmila po sporu s Drahomírou odešla právě na Tetín, vysvětluje archeoložka Milena Bravermanová tím, že se pravděpodobně nechtěla stáhnout z veřejného života.

To by ovšem naznačovalo další možný spor obou žen. Mohlo s nímsouviset, že v době Ludmilina odchodu na Tetín došlo pro mezinárodní situaci k důležitému paktu: uzavření kompromisu do té doby dvou nesmiřitelných bloků – Bavorska, které výrazně ovlivňovalo církevní poměry v Čechách a stále víc expandujícího Saska. Což Drahomíra, která měla se  Sasy špatné zkušenosti z mládí, nesla nelibě, zatímco Ludmila toto rozhodnutí respektovala. 

Drahomíra vyslala z Prahy skupinu lidí, která měla Ludmilu sprovodit ze světa. V jejím čele stáli Gommon a Tunna. Severská jména naznačují, že šlo o profesionální žoldnéře, s nimiž se setkáváme na řadě dvorů raného středověku. Jak se do zcela jistě dobře chráněného místa dostali, je otázkou. Možná je Ludmila znala ze svého pobytu v Praze. Mohla by o tom svědčit i její legendistická poznámka, kdy jim vytýká jejich zběsilost, zato, že o ně kdysi pečovala.

Způsob provedení vraždy nebyl náhodný: podle tehdejších zvyků měl být křesťan, který prolije nevinně krev, předznamenán k uctívání jako mučedník. Drahomíra proto nechala Ludmilu uškrtit. Podle některých legend provazem, podle jiných závojem. Což jsou detaily, které se pak po celý středověk s Ludmilou spojují, přičemž závoj je jedním z jejích světeckých atributů.

Po zavraždění Ludmily byl na severním okraji hradiště proveden rychlý pohřeb, aby se vše rychle sprovodilo ze světa a na Ludmilu bylo zapomenuto. Jenomže podle Kristiánovy legendy se tím nic ze světa nesprovodilo.

Události po zavraždění Ludmily a jejím rychlém pohřbení jsou popsány v Kristiánově legendě. Z místa pohřbení se měla linout líbezná vůně, v noci se nad místem míhala světla loučí. Drahomíra proto nad hrobem nechala postavit kostel zasvěcený sv. Michaelu Archandělovi, aby se případné zázraky přisuzovaly jemu.

Že by se snad v Drahomíře hnulo svědomí?  Nebo si chtěla připravit půdu pro svou další politickou činnost? Možná by tomu nasvědčovalo i to, že oba žoldnéře nechala exemplárně popravit a jejich rodiny poslat do vyhnanství.    

Tetínský kostel sv. Michaela Archanděla byl v baroku přestavěný do dnešní podoby a zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Jenom pro zajímavost, v 16. století zde jako farář působil Václav Hájek z Libočan, který na Tetíně také psal známou Kroniku českou.

Uvedením staršího Vratislavova syna Václava na knížecí trůn se mělo vše změnit. Svou matku Drahomíru uvěznil Václav na Budči, a roku 925, čtyři roky po vraždě, nechal s velkou slávou převézt ostatky své babičky z Tetína na Pražský hrad, do baziliky sv. Jiří.  

Díky přestavbám baziliky v důsledku několika požárů byly v průběhu let Ludmiliny ostatky několikrát přemisťovány; definitivní místo nalezly až za vlády Karla IV. v nynější horní boční kapli. Přesunům těla odpovídají také vzácné textilie, do kterých byly ostatky vždy znovu zabalovány, což svědčí o tom, že Ludmila byla považována už tehdy za významnou osobnost – pouze takovým se ve středověku podobné výsady dostávalo. Nejstarší látka, která se nalézala přímo mezi kostmi, je velice jemná lněná tkanina a mohla odpovídat plátnu, které ve své legendě popisuje Kristián, když přenášeli Ludmilu z Tetína do Prahy. Další jsou datovány z období založení Svatojiřského kláštera, jehož se Ludmila stala patronkou, ty nejcennější ze 14. stol. z doby Karla IV. pocházejí z Byzance.

Samostatnou otázkou je anabáze Ludmiliny cesty za svatořečením. Podle tehdejších zvyklostí bylo předznamenáním svatosti samo převezení mrtvého těla do hlavního města knížectví s uložením v kostele. Proti tomuto druhu svatořečení byl ovšem bavorský biskup Tuto, který v době, kdy v Čechách biskupství ještě neexistovalo, zastupoval zemi před Římem. Tuto považoval tak rychlý postup za neuvážlivý zejména proto, aby proces svatořečení nebyl zneužit případnými omyly.          

I přesto, že kníže Václav zemřel mučednickou smrtí až sedm let po vraždě své babičky, za světce byl – z pohledu dnešní doby možná paradoxně – považován dřív, než Ludmila. A kdoví, jak by vše dopadlo, nebýt požáru Svatojiřského kláštera ve 12. století při obléhání Pražského hradu Konrádem Znojemským. Tehdy byly totiž Ludmiliny ostatky za účasti kněží testovány, přičemž se zjistilo, že jsou všechny, vč. samotné rakve, zcela nepoškozené. 

V celém příběhu kněžny sv. Ludmily chybí pouze jediné: jak vlastně skončila její snacha Drahomíra. O jejím osudu se středověké legendy vůbec nezmiňují. Její konec byl sepsán až v 17. století: Za svůj čin se měla propadnout v kočáře do země na Loretánském náměstí v Praze. Vzhledem k tomu, že jí vzal kníže Václav posléze na milost, jde však pouze o výplod fantazie barokní zbožnosti.

Kněžna svatá Ludmila je dodnes považována nejenom za národní světici, ale i za panovnickou osobnost. Za jejího života byly položeny základy přemyslovského státu, bez něhož bychom tu dnes možná nebyli. Tím, že společně se svým manželem, a zejména se svými syny, stála u počátků christianizace země, byl vytvořen předpoklad pro zapojení českých zemí do západní křesťanské kultury. Svým osobním postojem k životu – podporou  lidí v nesnázích a snahou o bezkonfliktní řešení obtížných situací –  se společně se svým vnukem svatým Václavem stala v následujících českých dějinách ideovým a morálním vzorem.